Nejbližší koncerty

20. 2. 2019, 19:30
Lišov, kino Svět

Rádi jsme přijali pozvání od Rybníkářů do jejich pravidelného pořadu v klubu Nanečisto. Hraje se akusticky, losuje se řada ocenění, v kapelním fondu máme ještě pěkný hrneček. Hrát budeme hodinu, bude asi i nějaká předpremiéra.

 

1. 3. 2019, 20:00
Český Krumlov, klub Ántré

V den, kdy se narodili Frédéric Chopin i Justin Bieber, zahájíme novou sezonu. Společný koncert s vokální kapelou Pětník, která na Mohelnickém dostavníku vyhrála ještě víc cen než my. Vstupenky ZDE.

 

Kontakt

E-mail:
bonsai_c3@centrum.cz

Mobil:
+420 731 207 270 (Vašek)

Adresa pro zasílání dárků:

Václav Koblenc
Sokolská 57
Č. Budějovice, 370 05

Zpíval jsem si nad Nežárkou

(12.9.2009)

 

Odjíždím a za sebou mám babí léto…


Tak pěje klasik… a barvy sbírám do očí. Přesně takhle jsem si notoval, když jsem odjížděl kolem třetí ráno z Hradce Jindřichova, kde jsem si na dlouhou dobu naposledy nasál atmosféru folkového festivalu…a že bylo co nasávat…ta atmosféra…když budu citovat klasika: „Tolik prima lidí na tak málo čtverečních metrech.“ Jak mi několik dní po festivalu řekl Epy de Honza: „Myslím, že jsme to loučení vzali zodpovědně.“ Ale nezačínejme od konce, chtělo by to od začátku.

Někdy v březnu na Portě v Soběslavi nás Štěpán Štrupl ze souboru, který spolu s ním tvoří neznámý počet tet, pozval na podzimní festival. Jen jsem doufal, že nebude moc podzimní, abych ho ještě stihnul. Nakonec se vykrystalizovalo datum 12.9.2009. Což bylo opravdu těsné. Totiž den na to jsem opouštěl luhy a háje české a mířil na jih…do jižní Francie do města Perpignan. Ale co, říkal jsem si, aspoň si poslední den užiju na pódiu a v noci snad i chvíli při hraní v hospodě. A všechno se vyvedlo jak mělo…odjíždím a nemám ani zdání co je tam, kam supí ten můj vlak…

V sobotu odpoledne jsem se dostavil po vlastní ose na místo určení jako jeden z prvních. Potkal známé tváře, načichl k posledním přípravám před začátkem v kruhu pořadatelů a poté i našel Bárnyho, který nám opět podal pomocné čelo, když Peťula nemohla přijet. Zbytek souboru dlouho nejel, a tak jsme se je jali shánět. Bárnymu tvrdili, že jim chybí ještě tak 30 minut, zatímco mně informovali o tom, že jsou skoro u cíle. Ale známe ty nečekané zastávky a nutné občerstvování u různých čerpacích stanic. Jako hospod a krámků s potravinami. Když jsme se shledali, tak rozhodnutím kapelníka se celý soubor přesunul do jedné ze tříd ZUŠ a začal oprašovat repertoár z Kozího hrádku, abychom Bárnyho nepřetěžovali. Za dokonalého přísunu potravin a tekutin od místních pořadatelek jsme si doslova s chutí zahráli a těšili se na náš blok.

Někdo někde nahoře si asi řek, že bych měl před odjezdem něco pořádného zažít, abych si poslední koncert před rokem ve Francii vryl do paměti. A tak jako obvykle, když jsme se začínali dostávat do správné koncertní teploty, se na mě kytara vyprdla a přestala si hrát. Vašek byl dokonce nucen vyhlásit krátkou technickou přestávku, aby se mohl problém vyřešit. Zatímco jsem se zajímal o řešení situace a nedával pozor, Vašek dával k dobru nějaké historky, neposlouchal jsem, ale předpokládám, že o mně. Kytara po chvíli opět začala hrát, takže jsme se pustili nanovo do produkce. Vašek se ve svém podzimním tričku působil na diváky vizuálně spolu s Živanou, Bárny smýkal smyčcem sem a tam, tam a sem a někdy nebylo ani poznat jakým směrem, protože smyčec se rozplýval v jednu rozmazanou šmouhu. Tomáš se u basy dobře bavil a já si to na kraji pěkně užíval celé dohromady.

Po sbalení fidlátek jsme využili občerstvovací stanice s gulášem, na který jsme se všichni těšili. A bylo na co. O zákusku poté nemluvě. Došlo taky na poslech dalších kapel, na vybrání zástupce kapely, který reprezentoval soubor při předávání cen z tomboly (Živana), kecání se starými známými, debatování nad závažnými věcmi nad šálky anglického černého čaje, který nám dokonce donesl i sám kapelník (Stráníci můžou stále závidět). Probírali jsme s Honzou de Mye závažná témata, jako například: „Je lepší, když jsou dvě sklenice naplněné napůl, nebo když je jen jedna, ale plně naplněná?“ Mimo jiné a mimo spousty rad od zkušených a otrkaných kamarádů, jsem dostal jsem na rozloučenou od Žíži a Toma tajemné cédéčko s názvem: Cd do nudy (spusť v případě stavu nudy nebo samoty). Zatím netuším, co tam je, ještě jsem ho nespustil.

I přes volání domova jsem se odhodlal zůstat ještě na sejšn. Protože jsem věděl, že nebudu litovat. Hrálo se pekelně dobře, pekelně rychle, jenom mám pocit, že se hrálo moc písniček o loučení, odjezdech a setkání po letech nebo příští tejden. Ale to je jen pocit…ono většina písniček právě o takových věcech je, jen si to člověk neuvědomuje, dokud před sebou nemá tu vidinu odjezdu a nemusí se loučit. Já jsem to udělal někdy kolem třetí a vydal se k domovu, abych se aspoň ty dvě hodinky vyspal než odjedu na jih…odjíždím a mám jediný přání, vrátit se zas zpátky jak na jaře pták…