Nejbližší koncerty

25. 8. 2019, 16:30,
Kynšperk, vodácké tábořiště

Festival Folková Ohře. Na ostrově řeky, lze si zkusit jízdu na kanoi, kajaku, paddleboardu nebo si půjčit kolobrndu a vydat se na výlet. Zahrají například Klíč, Pacifik, Isara, Poutníci nebo Epydemye.

 

31. 8. 2019, 15:30,
Mohelnice, autokemp, hlavní scéna

Jako hosté Galapřehlídky na festivalu Mohelnický dostavník. Loni jsme tam získali hlavní cenu poroty, některým z nás festival převrátil život, zažili jsme šok, endorfin. Zahrajeme i novou písničku Mohelnická... Festival, kde propuklo několik kapelních lásek i jedna angína, přetrhalo mnoho strun, vypilo mnoho litrů.

 

Kontakt

E-mail:
bonsai_c3@centrum.cz

Mobil:
+420 731 207 270 (Vašek)

Adresa pro zasílání dárků:

Václav Koblenc
Sokolská 57
Č. Budějovice, 370 05

Jak se dělá tvrdý L

(Natáčení demáče 2010)

Krasavice inteligentníKrasavice inteligentní. To byla mantra posledních prosincových dnů A.D. 2009, které náš spolek strávil v budějovickém studiu MKP. Pronášel ji jako výraz uspokojení Petr Michal, do jehož počítače jsme zanášeli slova a tóny v podobě jedniček a nul, aby vznikla placka jménem Demáč 2010.

Jak to všechno začalo? Každá banda, obcující s hudebními múzami, po čase zatouží zvěčnit se na nějaký ten kotouček. Obcujeme. Zatoužili jsme. Demokraticky (navzdory kapelníkovu nátlaku na jakési právo veta a také Jirkově nepřítomnosti při hlavních debatách) jsme vybrali čtveřici písní. Jen Peťa se pořád ptala, co že to tedy budeme natáčet, ale pochopili jsme záhy, že u ní jde o jistý druh folkloru. Vcelku snadno (co mu jiného zbývalo chudákovi – pozn. korektora) jsme přesvědčili i perpignanského zhýralce, že nejlepší způsob, jak se mezi svátky učit na zkoušky, je natočit demo. Nelhali jsme, zkoušky pak udělal napoprvé. Všechny (to se ještě neví – pozn. korektora).

Aby se náš Francouz trochu rozehrál, zatáhl ho Vašek hned druhý den po příjezdu do Bryčky, kde trio Kazík-Koblenc-Toman za podpory nejmenované rodačky z Třeboně a dalších zpěvných individuí vydrželo hluboko do noci, aby pak pokračovalo (už bez Epydemika, který šel spát a bez dalších individuí), ve folkovém bytě s operní adresou. Snaha se vyplatila, kytary natočili hoši jako první i s metronomem téměř bez střihů.

To je Vašek... Ale popořádku. Po metronomní přípravě vstoupila pánská trojice 28. prosince po 10. hodině do prostor P. Čekal tam na ni...a to je Jirka zvukař Z. Tedy vlastně taky P. Petr. Vlastně Petřiště – jeho nejoblíbenější přípona je –iště, pročež jsme natáčeli Kamarádiště atp. Petřiště přišlo s překvapivým návrhem (návrhem překvapivým pro Vaška, protože Jirka ve studiu byl sice už několikrát, ale v úplně jiném, francouzském – a to navíc není ani studio, ale garsonka, jak zní správný překlad francouzského termínu „studio“ – pozn. překladatele) a to tím, že kytary se nahrají spolu. Záhy se ukázalo, že kytarová sekce je opravdu sehraná, neb to šlo jak po ramě. To už se v předsálí (přesněji v předstudiu) rozcvičoval Thomas. Petřiště našeho bassmana nejprve motivovalo větami Pošli to tam, dodávalo mu elánu komentářem Je to roztancovaný tónově, takže Thomas se nakonec pobasil (dle vzoru pochlapil).Leč to už se přiblížil večer a zrodil se nápad všechny ty střihy a výstřihy spláchnout. U Tří sedláků nás sedělo sedm, někteří déle než by si hlasivky zasloužily. Proto se pak nejmenovaní kapelníci nemohli divit, když druhý den zaslechli větu: Hele, pane, ty máš ráno hlas jako Petra Buzková! Nejlépe si s hlasem poradila Žíža, která ucucávala záhadnou tekutinu s názvem Amol (něco jako Alpa, akorát že specielně určená pro muzikanty – pozn. korektora). Své party pak suverénně nazpívala napoprvé, pročež se i Petřiště zmohlo jen na větu: Ty jsi taky chodící intonátor, viď...

Mezitím zasedla na uvolněnou židli Peťula. Anžto jest nahrávatelkou v souboru nejzkušenější, vznesla pár připomínek. Sluchátka byla moc velká, židle divná a hlavně jí byla zima. Ačkoli ji pak Petřiště rafinovaně provokovalo poznámkami typu To umíš líp, stejně jako Žíža i Peťula nahrála své party zcela suverénně.Je nutno na tomto místě uvést (och, mužská ješitnosti, nezbývá Ti než tiše plakat), že obě naše ženy zvládly natáčení neskutečně rychle a neskutečně dobře. Nejlépe to shrnul Petr slovy: Ty holky byste si měly hýčkat. Budeme se snažit. (Korektor dodává – ale nerozmazlovat)

Žíža a flétna ve studiuPo flétnovém intermezzu došlo na zpěvy pánské. A bylo hůř. Ozývaly se povzdechy, spíše výkřiky nevole ve stylu Ty vole, fuj!, do dějin folku pak jistě vejde následující událost: poté, co Jiřík s něhou vší snažil se zapět slovo „kouzlo“, reagoval maestro soundo takto: „Je to krásný,“ řekl a okamžitě nahranou pasáž smazal. Tím zbytku přivodil tak silný záchvat smíchu, že se musela vyhlásit pauza. Zjistili jsme též, že Jiřík má pravděpodobně předky někde od Trnavy (on sám to svádí na pobyt ve Francii), neb některé souhlásky zpívá nadobyčej měkce. Místo nudného popisu další úlovek agentury WD: Jirka: „Tak mi teda řekni, jak se dělá tvrdý L?“ – Petr: „Praštím tě kladivem přes jazyk...“ (Došlo myslím i na zmínku o jakýchsi tabletách, tuším že modrých – pozn. korektora) Petřiště hoši také jaksepatří odzbrojovali, což mimo jiné dokládá tato slovní výměna: Ještě ti tam dám plivátko. – To je dobrý, já si odplivnu předtím.

Když je base zimaKdyž se do studia vnořil kapelník, tak také jako zkušený nahrávátor prohlásil, že pro soustředěný a ničím nerušený zpěv je třeba tma, a okamžitě si v nahrávací kabině zhasnul. Možná si tím chtěl i dokázat, že v kapele zná texty nejlépe on a že je nepotřebuje mít před očima. A dokázal. Vzpomněl si na všechna města. Do režisérské budky se potom při zpívání vokálů ozývaly výkřiky typu Fuuuuj!, Blééé!, došlo i na výbuchy smíchu při přehrávání nahraných pasáží. Neplakalo se dojetím, ale smíchy. Došlo i mimo jiné na předání receptů. Nikoliv mezi dámami, ale mezi chlapci. Petřiště se podělilo o recept na párky v mikrovlnce a po vysvětlení principu ho ostatní chlapci přijali za svůj. Jirka si ještě smlsnul na sekané, na kterou, jak prohlásil, měl asi půl roku chuť, ale bohužel Francie není v tomto ohledu ještě dostatečně ekonomicky vyvinutá země, takže správná sekaná se z Čech ještě nedováží.

Po druhém dni už zbývalo jen pár chlapeckých vokálů. Jenže to Jiřík netušil, co ho večer čeká. Jeho kamarádi mu nachystali v Solnici jakousi Vítačku, tudíž jsme ho pod záminkou, že bychom si tam mohli chvilku posedět, do onoho klubu dotáhli. Po cestě jsme ho ještě, aby opravdu nic neprokoukl, mátli návrhy, jestli by nebylo lépe v Modrých dveřích atp., na což zareagoval dle předpokladu, že Solnice je nejlepší. Přáli bychom vám vidět jeho tvář, když otevřel dveře a zjistil, kdože to v Solnici u toho dlouhého stolu sedí. Vítačka se protáhla hluboko přes půlnoc, Peťula si stihla odskočit ještě na pódium s Road Workem do Velbloudu, aby se pak zase vrátila. Jak praví klasik: bylo to krásné a bylo toho dost.Zima, židle a sluchátka

Je na místě napsat zde krutou pravdu: naše dráty v krku vydrží dost, ale Solnice je silný kalibr. Moudře jsme se proto dne třetího sešli ve studiu až kolem poledne. Stejně se ukázalo, že pro některé je to třeskutě brzy. Leč chlapci se překonali, rozdo-re-mi-fa-so-va-li se, a i když si ještě přímo před mikrofonem pan kapelník musel ujasnit, jakými že tóny to vlastně „pláče dojetím“, povedlo se. Dopadlo to, řečeno s klasikem, na všechny čtyři.

V lednu se pak už „pouze“ míchalo, ubíralo, zesilovalo, vyhazovalo, halilo, mutovalo, házelo do sterea, dostřihávalo, pokuřovalo, poslouchalo na bedny malé i velké, ve sluchátkách, pracovní verze ukládalo na flashku, bralo hlavy do dlaní a nohy na ramena. O znalecký posudek jsme požádali ještě Káju Dřínka, který k nám byl ve svém hodnocení vcelku přívětivý. A nadešla sobota 23. ledna. Poslední bounce to disk, poslední kliky myší, velká alchymie jménem mastering a kolem 15.30 byl pohádky konec. Napsali ji pro vás dvě princezny a tři hloupí Honzové. A zvou vás do svého království. Snad vám budou jejich buchty chutnat.