Nejbližší koncerty

12. 3. 2019, 19:00,
České Velenice, centrum Fénix

Koncert v česko - rakouském komunitním přeshraničním centru Fénix. Když jsme v tomhle příjemmném bývalém kině hráli poprvé, basák Michal tam prasknul strunu, tak jsme napjatí, co se stane tentokrát.

Kontakt

E-mail:
bonsai_c3@centrum.cz

Mobil:
+420 731 207 270 (Vašek)

Adresa pro zasílání dárků:

Václav Koblenc
Sokolská 57
Č. Budějovice, 370 05

O malibu, Luftballons a jedné raritě

30.9. - 2.10. 2010

(Leitnerka, Chlečice, Praha U Náčelníka)

Máme za sebou první miniturné. Během 72 hodin jsme ujeli 814 kilometrů. Bez nehody. Náš trojboj začal posledním zářijovým dnem, kdy jsme se vypravili do Brna na pozvání Mošen, které toho večera slavily 18. narozeniny. Jelo se dvěma vozy: kapelní felicii obsadila kytarová sekce, zbytek usedl do zapůjčené octavie. Vzhledem ke stavu kapelního vozidla, čtyřikrát nabořeného, bolo zřejmé, kdo že bude na místě srazu, pumpě U Devíti křížů, dříve. Hoši proto klidně naložili v Třeboni stopaře, kterého odvezli až před jeho rodný dům v Mláce. Na benzině za Pelhřimovem pak došlo ke kurioznímu setkání. Když Vašek opouštěl s kávou v ruce interiér, srazil se ve dveřích s důstojně vypadajícím pánem. V příští vteřině v něm ovšem rozpoznal Jirku Šimpacha, dávného to fanouška Bonsaie ještě z dob, kdy její domovskou scénou byla menza JU. Neviděli se dobrých sedm let. Jiřík lehce dojaté třicátníky pozoroval s mírným pobavením z lavičky, kde šprtal španělská slovíčka...


 

Peťo, hrej!Felicijní posádka tak nabrala další zdržení. O to více paf byla, když dorazila ke křížům a octavia nikde. Hoši nicméně nelenili, chopili se kytary, bonga a jali se trénovat. K těmto účelům posloužily fláky od Hop trop a Hoboes. Po slabé půlhodince prijéchala druhá posádka vedená Peťulou. Společně pak, naváděni GPS, na první pokus nalezli Leitnerku, kde někdo byl poprvé a někdo už počtvrté. Protože Mošny ještě pilně zvučily, usedla kapela do baru a podpořena Černou horou a kofikolou začala sepisovati seznam písní na páteční akci s pracovním názvem Dojče exhibišn. Šlo o hraní pro lidi s postižením, o něž se stará Peťula a mezi nimiž byli i hosté z Rakous. Mezitím Mošny dozvučily, tak jsme pódium zabrali my. Zvukovka byla svižná, nicméně profi a my díky tomu spokojení. (Dík patří i Kubovi za zápůjčku basového komba).

Kačer nás stručně uvedl a krleš! Historka na úvod zabrala a vůbec se nám dařilo, navzdory obavě, že měsíc bez hraní na aparát bude znát. Jako bychom před mikrofony stáli včera... Publikum náš cellofolk bavil, málem si vytleskalo i druhý přídavek a příjemně nám pak odlehčilo s krabičkou našich desek. To už jsme se ale museli připravit na gratulovací akt, pro který jsme pořídili 18 malých lahviček s portským, malibu a fernetem. Po třetí písni mošní jsme vkráčeli na jeviště a našim mile šokovaným hostitelům předali podarůnek. Z toho, že v průběhu svého vystoupení dostali ještě slivovici (kromě medailí s vlastními fotkami), lze hádat, jak asi večer a noc pokračovaly. Zpáteční jízda po prázdných autostrádách utekla rychle, ačkoli ráno vtrhlo do našich příbytků jaksi příliš brzo...

Sotva se někteří v pátek probrali, bylo třeba nachystat se na Chelčice, kde nás čekala Peťa a její svěřenci. Vmáčkli jsme se po 13. hodině s veškerým našim nádobíčkem do feldy a upalovali směr Vodňany. U hřbitova si nás vyzvedla Peťula, která nám oznámila, že jednak nebudeme hrát venku, alébrž v knajpě a jednak že akce má skluz. Prodlevu využili jsme k tomu, že jsme si fláky jako Slavíci z Madridu, Koulelo se, koulelo, Hruška, První signální, Stánky a další pecky aspoň společně přehráli u stolku před samoobsluhou, čímž jsme vzbudili zájem několika zvědavců. Pak jsme se přesunuli do hospody, kde málem sál lehl popelem kvůli ohňovému číslu jedněch z účinkujících. Šéf Domova sv. Anežky nás briskně představil osazenstvu a my spustili kýženou směsku táborákových hitovek, které od nás byly žádány. Zažili jsme tak jeden z největších aplausů v kapelní historii. Žíža čelila obřímu potlesku po zpěvu rytmicky zesvižnělého Červeného jablučka, zahraniční část auditoria pak dojal kapelník procítěným zpěvem protiválečného songu 99 Luftballons. Dík posíláme dobrým duším z Anežky a slibujeme, že příště zabékáme zase a rádi.

nacelnik_prahaV sobotu nás pak čekal Náčelník, respektive hraní v malém útulném vinohradském klubu. Frčelo se opět dvěma povozy a po kvízu Kde v Praze zaparkovat jsme vkráčeli do suterénních prostor náčelnických. Ohromila nás záplava desek, které majitel nahromadil a prodává. Ostatně portmonky některých z nás zřetelně zhubly. Náčelník se o nás fajnově postaral zvukově i barově a pak už jsme jen zdravili příchozí. Přišlo docela dosti známých, tak to byl takový příjemný, takřka rodinný večírek (viďte Marku, Terko, Irčo, Jirko...). Bránice diváctva i naše pořádně polechtal náš host Jarda Urbánek z Duchcova, který nám přivezl jablko ze své zahrady. Nám se hrálo velmi dobře a vzdor drobným hlasovým indispozicím jsme si hraní řádně užili, což prý bylo vidět. Jiřík sršel humorem na téma Erasmus, anžto měl v první řadě tři spolužačky, které s ním tuto roční pařbu absolvovaly. Hlavními hvězdami našeho koncertu se ovšem stali čtyřletý Ondřej a pětiletá Anna, kteří, zřejmě ve snaze poučit posluchače o jméně naší cellistky, na závěr několika písní vždy zvolali: Péééťa!

Perlička na konec: Při probírce záplavou alb, která Náčelník prodává, jsme pod písmenem B ustrnuli. Na desce Rozpad kolonií, kterou natočil František Stralczynský v roce 1997, skvěl se nápis: Rarita. Alespoň už víme, za co nás v té Prazee mají. A proto přemýšlíme o přejmenování souboru na Rarita č. 3.

Za raritní soubor Bonsai č.3 zapsal

Vašek