Nejbližší koncerty

29. 6. 2019, 10:00,
Řevnice u Prahy, lesní divadlo

Semifinále festivalu Porta. Na scéně Na hřišti, kam je vstup zdarma, zahrajeme tři písně a pak záleží, co na to folkový Pan Bů a porota. Večer hrají na hlavní scéně Cop, Pavlína Jíšová, Petr Bende či Nezmaři.

 

4. 7. 2019, 19:00,
Lhota pod Horami, venkovní areál

Koncert na akci Sraz Lhot a Lehot. Přijet má na víkend několik tisíc lidí. Program nabízí kapely Argema, Parkán, Votom, Strakoničtí dudáci, Jana Rychterová a banda, dechovku, zumbu, dílny pro děti, divadla i čajovnu.

 

Kontakt

E-mail:
bonsai_c3@centrum.cz

Mobil:
+420 731 207 270 (Vašek)

Adresa pro zasílání dárků:

Václav Koblenc
Sokolská 57
Č. Budějovice, 370 05

Lodní kuchař, zapomenutá Peťa a 45 retrominut

(Doli klub, Epycentrum a Highway 61, únor - březen 2013)

374483 10151288654760988_734003091_n

Jakoby se vrátil čas o čtyři roky zpátky. Tak jsme si mohli připadat na první zkoušce po rozlučce s Žížou a Tomem, kdy jsme stejně jako zjara 2008 zůstali tři. Na každém konci je nicméně půvabné to, že něco nového začne. Nám „to nové“ začalo naostro 21. února na koncertě v pardubickém Doli klubu, kam si nás pozvala tamní Balzamína. Repertoár se nám, pravda, dočasně trochu smrsknul, ale doplnili jsme ho o Song lodního kuchaře (prostě jsme si řekli, že když už jsme se tu písničku na tři akordy jednou jen kvůli jednomu koncertu naučili, tak že ji ještě nějak zužitkujeme) a onoho čtvrtečního odpoledne nabral kapelník směr Praha. V nákupním obludáriu na Chodově nabral Peťu a... (jak už to tak v Praze bývá) zabloudili. Ukazatel Hradec Králové jako by s nimi hrál na schovku, a tak projeli třetinu hlavního města, než se před nimi konečně objevila D 11. Po ní to pak kapelní vozidlo s čerstvě vyváženými pneu švihalo k perníkářům.

Menší zdržení ještě přišlo v samotných Pardubicích, ale asi po třetím dotázání šťastně dorazili k Doli. Tam již čekal Jirka, který zvolil pohodlnější cestu vlakem z Brna, nikde se neztratil a ještě si stačil dát na místě čaj a popovídat s obsluhou. Zvukař Karel Ťoupal splnil všechna naše přání a pódium bylo naše. Kupodivu některé zmáhala tréma, jak kdyby na něm stáli prvně. Ono to vlastně ve třech prvně bylo... Proto: Nastaly dny otevřených oken, což paradoxně vedlo k tomu, že se nálada uvolnila. Rozesmáli jsme postupně jeden druhého a druhý třetího, což publikum ocenilo a z koncertu se stala zábavná show. Diváctvo bouřilo při refrénu Tak mi nalej/ ještě jednu si dám (patrně příznivci z řad místních teenagerů), stejně jako při písni o Emě a Daně. Soudě dle přídavků jsme nakonec naším zábavným programem zabodovali, i nějaké desky jsme pak za drobný peníz zájemcům přenechali. A hlavně jsme si ověřili, že i ve třech to půjde.

 

 

Peťu nadchl zpěvák Balzamíny Ondra, a tak ho hned po koncertě nenápadně přemlouvala, jestli by se nechtěl přestěhovat na jih. Ondra má rád cello, takže jistá naděje tu je... Při zpáteční cestě jsme mohutně hodnotili naši premiéru, jedli, doplňovali zásoby, umastili sedačku papírem od langoše a Jirka bravurně zvládl jízdu zasněženou a zamrzlou krajinou na jih.

Epycentrum březen 2013Jedenáct dní poté nás čekalo hraní ve vltavotýnském Epycentru. Dohodli jsme se s Mauglím, že zavzpomínáme na dávná léta a něco si spolu zpívneme. Dohoda se měla doladit na místě, jenže - jak se dalo čekat - nestihli jsme to. Kapelník se navíc postaral o budoucí veselou historku, která se mezi muzikanty určitě brzy uchytí: jakýmisi komunikačními šumy pozapomněl nalodit Peťu v Budějovicích a přijel suveréně pouze s Jirkou a dvěma spřízněnými příznivkyněmi. Žil v domnění, že dotyčná Peťa se na místo dopraví sama. Když krátce před koncertem spatřil její jméno na telefonu, nemohl uvěřit vlasním očí, sundal si brejle a po zvednutí telefonu a pár slovech ho polilo velké horko. Patří se zde poděkovat Ondrovi Doskočilovi, který se v půli cesty z BU do Týna vrátil, Peťu nabral a dopravil na koncert tak hbitě, že jsme začali včas.

Hrát před superúspěšnou Epy de Myí není pochopitelně nic vděčného. Když k tomu přidáte, že zvučí muž, který kdysi o naší desce napsal, že mu z ní v hlavě neutkvělo vůbec nic, když pomyslíte, že v publiku se to hemží hudebníky...  Hráli jsme, jak nejlépe jsme mohli. Mauglí si s námi střihl na závěr Proč si říkám a Rozmlouvání. Reakcí se nám posléze dostalo vcelku příjemných, chválil nás i velký znalec FCT scény Péťa Cihelka, a to je co říci. Prapor Bonsaie hájil v Týně až do kuropění Jiřík. Který nejdříve vedl zasvěcenou debatu s dalšími významnými představiteli různých kapel (ponejvíce s D.V. a K.). Stačili probrat zásadní kapelní záležitosi, vyměnit si názory na své kapely a společně si je samozřejmě pochválit, jak už se to tak při takových debatách dělá. V průběhu noci se hrálo převážně k tanci, obzvláště když několikrát během večera z tradiční kuchyňkové dámské seance vevalilo do místnosti na 15 dívek, notně posilněných teambuildingem, a chtělo tančit. Muzikanti se snažili, hrálo se i na židlích a stolech, hrály se písně na přání romantického i tvrdšího ražení. Odcházelo se spát k ráno i dopoledne. Prostě jako vždycky. Někteří se s některými viděli po dlouhém půlroce, takže jim setkání udělalo velikou radost. Epycentrum zkrátka splnilo veškerá očekávání. Těšíme se na další.

První trojici hraní ve třech jsme završili sedm dní nato. Pozvali si nás jako předskokany Jarreti. Takové pozvání se prostě neodmítá, i když jste jenom tři. Lámali jsme si hlavy, jak se předvést, až jsme se dolámali k zajímavému nápadu: pozveme si jako hosta Zuzku, naší původní zpěvačku. Již na podzim říkala, že jí zpívání schází, navíc pár dnů před koncertem slavila narozeniny, tak to bude dobrý dárek. Dali jsme si jednu gastrozkoušku a Zuzka nás ohromila: pamatovala si snad vše, co jsme kdysi zpívali. Jako by to bylo včera.

Klub Highway 61, který je zasvěcen blues a jazzu, se v sobotu 9. března zaplnil víc než slušně folkaři. Dorazilo i několik pamětníků našich začátků. K nostalgii bylo tedy nakročeno a my jsme se jí nebránili. Zuzka zpívala tak, že někteří nás po koncertě hned atakovali, ať neváháme a přemluvíme ji k návratu. Bylo to 45 retrominut. Jediná vada na kráse přicházela v písních, které jsme hráli jako trio a na velkém pódiu jsme se cítili lehce ztraceni. Po Jarretech, kteří hráli napůl akusticky, se rozjel mejdan, do něhož se jako hlavní aktéři zapojili čtyři přítomní novináři. Zpívalo se Letní nocí od Pospíšila, končilo Dylanovkou Ještě není tma.

Náš malý zakrslý stromek nyní pučí k jaru jako trio. Budeme se snažit, aby mu ještě nějaký ten personální květ připučel, nicméně slova Marka Štulíra z Jarretu o našem triu se poslouchala velmi příjemně: „Teď zbyli v kapele ti, kterým o to opravdu jde.“