(koncert s Jen tak tak ve Veselí nad Lužnicí, 11. února 2022)

Byla to jízda. Stane se jen málokdy, že kytaristé jsou po koncertě tak nafrčení, že hned v šatně vezmou nástroje a začnou jamovat. Navíc jsme dvakrát přidávali, sál plný a publikum parádně zpívající. Ještě navrch jsme dostali překvapivé pochoutky od fanoušků… a basa? Jako by se člověk vrátil domů. Lepší obnovenou premiéru s námi basák Michal Šimík zažít asi nemohl.

Přitom ten den nezačal nejlépe: v 8:45 napsala Peťa, že má nemocnou dcerku a zůstane doma. Tak jsme překopali program, ale těšili se pořád hodně: na prvních zkouškách nás Michal s basou pokaždé mile překvapil… Kolem páté odpolední jsme se nalodili do kapelního Seata a rozbalili krabičku slaných šneků, první to dárek od fanoušků. Mňam. Před kulturním domem ve Veselí nad Lužnicí přišel šok: nečekaně se objevil Pavel, manžel fanynky Zdeňky, v ruce obří krabici štrúdlů. Byly dokonalé, tak není divu, že půlku si pak Michal odvezl domů; očka mu svítila. Dali jsme mu ho rádi, protože domácí makronky jeho ženy, které dovezl, byly famózní.

Povítali jsme se s kapelou Jen tak tak, lehce zazkoušeli a další milé překvapení: přijelo pár fanoušků nejen z Budějovic, ale dokonce až z Brna (zdravíme Myšáka). Pak jsme koštovali místní chardonnay (v pořádku) a poslouchali, jak to hostitelům hraje. Lenka Semrádová Martinů zpívá čím dál líp a vůbec se zdá, že nová krev Jen tak takům svědčí. Kolem 19:00 jsme se nazvučili a symbolicky – vzhledem k Michalově obnovené premiéře – spustili, že Časy se mění.

Koncert byl parádní. Energie proudila, jak nám pak fanoušci psali ještě o půlnoci. Tak trochu jsme se vrátili do roku 2018: jiskřilo to hodně. Michal obsadil s basou stupínek nad náma a rozdával rytmus i úsměvy jako dřív. Moderním slovem by se řeklo, že má flow. Folkově lehce vulgárně, že má mrd. Zuzce to moc slušelo, Vločka si na koncert koupil nové kalhoty, Vašek testoval nové brýle, prostě výjimečný večer. Publikum zpívalo krásně, tak jsme rádi dali už bez aparatury dva přídavky. Na závěr pak Nezacházej slunce a pocit, že je to vono.

A pak se to stalo: ještě jsme ani neodnosili věci z pódia, když Vločka nahodil kytaru a s rozzářeným „Pojď si ještě zahrát“ směrem k Vaškovi rozjel jam session. Zuzka si s náma dala Ještě jedno kafe, velkej Michal seděl na combu a šťastně se tlemil. A když pak jeden jentaktačí fanoušek pronesl, že Zuzka je „Paní zpěvačka“, opravdu se nám nechtělo odjíždět. Byla to prostě jízda.

Jak to viděl basák Michal

„Moje už druhé „první“ vystoupení s kapelou Bonsai č.3. Byť bez violoncella, tak nadupaný koncert plný emocí a skvělého publika, které se snažilo zpívat, i když slova neznalo. Vynahradilo si to při dvou posledních písních, které jsme zahráli unplugged. Vřelý potlesk, který zazníval za každou odehranou písní, nám dával pocit, že má opravdu cenu dál hrát. Suprově jsem si to užil a těším se na příště.“

(Nocturno na Okolo Třeboně, ostrov rybníka Svět, 3. července 2021)

Když vás zavřou doma při lockdownu, dějou se věci. Naučíte se třeba péct štrúdl, zvýšíte si skóre ve střílečce Combat reloaded… nebo zavolá Bárny a zrodí se šílený nápad: bude koncert na ostrově rybníka Svět. Na jaře to znělo v telefonu krásně. Koho by napadlo, že budeme potřebovat povolení památkářů, nebo řešit, jak dovézt na ostrov kadibudku? Ale, bylo to nakonec boží. A magické.

Hráli jsme již na různých místech: na pontonu, na valníku, na parníku, v menze, na kamionu, v korunách stromů i v kasárnách. To zvládneme, říkali jsme si. Navíc: bude to ke 30 letům festivalu Okolo Třeboně a 450 letům rybníka. Třeboňští rybáři souhlasili. Sehnali jsme povolení od CHKO a nakonec i z generálního ředitelství Národního památkového ústavu. Prošli jsme ostrov, pro zvukaře vyfotili rozvaděč, omrkli studnu z roku 1379, kdy rybník ještě neexistoval. Při koupačce jsme natočili veselé video… a těšili se. Přeci per aspera ad astra -  přes překážky ke hvězdám.

A potom to začalo. Seznam problémů, s nimiž jsme bojovali poslední týdny, by byl dlouhý. Dost často jsme si připadali jako v Pyšné princezně: odvolávám, co jsem slíbil. Když 24 hodin před koncertem nebylo jisté, zda budeme mít elektřinu, lehce jsme panikařili a sháněli po Budějcích agregát. Když ani ne den před koncertem přežil jeden z nás nezaviněnou nehodu, děkovali jsme všem svatým.

Pak přišel 3. červenec 2021, odpoledne. Slunce červencově hřálo, na louce naproti hrázi se zpívalo. Loď jménem Modrásek asi takový náklad ještě nezažila: reprobedny, mixážní pult, stojany, židle a další harampádí… za stovky tisíc. Když si k němu zvukař Honza Škorec sedal (viz foto), usmíval se poněkud rozpačitě. Nakonec jsme vše zdárně převezli. Karel navíc dovezl vlastní člun a s kamarádem Kopečkem se projevili jako zdatní převozníci. Třeba se Zuzčinou rodinou zvládli i malou okružní plavbu kolem Světa a lze je doporučit i jako rozvoz pizzy.

Někteří se ještě stihli vykoupat a šlo se zvučit. Kapelník si na ostrově poprvé ozkoušel hrát přes kytarové kombo, což tedy ne všichni ocenili (je fakt hlasitý :). Elektřina fungovala, všichni dorazili včas a jak se blížil čas 21:30, víc a víc jsme pokukovali ke břehu. Padla krásná letní noc. Loď o půl desáté odplula z nástupiště pod sochou Jakuba Krčína. Plná diváků. Lodní bar byl dobře zásobený, co víc si přát. Přijelo i několik našich milých z velkých dálek (díky, rh+), někteří připluli na vlastních člunech.

Folkový Pan Bů nás asi chtěl za všechno to snažení odměnit. Byl to nádherný koncert. Magické nocturno, možná nejhezčí, jaké jsme zažili. V premiéře zazněla písnička Vlasy, text z pozůstalosti Františka Stralczynského. Dokonce i komáři si toho dne vzali dovolenou, za což jsme jim s pomocí Zuzčiných dcer poděkovali hitem Komáři se ženili. Honza to vše nejen skvěle nazvučil, ale také báječně nasvítil, a tak jsme se místy i sami dojímali. Zakončili jsme s Napoleonem, kdy se k nám s cellem přidal Bárny. Jestli se někdy v životě plní sny, tak nám 3. července 2021.

Loď potom v pořádku dovezla diváky zpátky, při druhé otočce i aparaturu a nástroje. Jak jsme zjistili později, další početné publikum poslouchalo ze břehu. Zřejmě to byl první a poslední plnotučný koncert na tom záhadném ostrově, který je asi poslední památkou na dávno zatopené předměstí. Děkujeme Bohu, Honzovi Škorcovi, festivalu Okolo Třeboně, všem dobrým duším a hlavně našim fanouškům, že jsme to mohli prožít.

Bylo to prostě boží. I když loď se pod tíhou aparatury málem potopila... ale pšššt, to nikomu neříkejte.

(Prázdniny v Telči, 31. července 2021)

Když 20členný spontánní dívčí sbor u morového sloupu v Telči zpívá Písek, je půlnoc a vy si jen plujete na vlně. Když se podíváte do publika a neznámé fanynky zpívají i dost nové písničky. Když… jsou Prázdniny v Telči.

Město (ne)šťastných lásek bylo po roce opět omamné. Někdo po cestě našel andělskou kešku, někdo zapomněl dětský kočárek, stihli jsme si i krátce zazkoušet. V pojízdné kafetérii jsme postupně ochutnali Van Goghovo ucho, kalíšek s perníkovým kořením a rumovou vílu, chuťové buňky potěšili Na kopečku a v pizzerii. Hlídání malé Šárky se zadařilo (děkujeme!) a mohli jsme tak naplnit čestnou roli, zahájit celou Kocouří scénu.

Doživotní festivalová miss, jak jsme kdysi Prázdniny v Telči přejmenovali, nás dokáže i po letech překvapit. A dojmout. Třeba tím, že se v publiku objeví bývalý basista nebo kamarádka z kolejí se zářivým úsměvem. S úžasem jsme rovněž sledovali, jak dívky v druhé řadě, které nikdo z nás neznal, zpívaly skoro všechny písničky, a to i ty docela nové. V první řadě nám mohutně fandil Vláďa Žalkovský, jehož děkovnou sms najdete na konci téhle dojmologie. Do legrácky s názvem Ema se k nám připojil kamarád Vlasta s ukulele, a protože mu to šlo, pomohl i v Songu lodního kuchaře. Zuzka, která krátce před hraním dostala smutnou zprávu, zpívala naplno, smekáme před ní hluboce. Navíc nás další vnímaví diváci sledovali díky streamu i v televizi (a chválili).

Po koncertě jsme probrali novinky z českého folku a country s Tomášem Hrubým, pak se někdo rozjel do Budějovic, někdo zašel na Vlastu Redla. A Telč zase prokázala, jak magicky dostředivou sílu má. Když kapelník zamířil k vozu, že pojede dom, odchytil ho v podloubí Karel a za chvíli už spolu stáli u morového sloupu, že si ještě „chvíli brnknou“. Byla to krásná, tříhodinová chvíle. Přidal se i Vlasta s ukulele, jeden mladík s kytarou a k tomu asi 50 dalších zpívajících lidí. Brali jsme to od Chajdy drnové a Hoboes přes Nohavicu až k Marien… a když 20 dívčích hlasů zazpívalo Písek, bylo to od srdcí k srdci. Prostě nečekaná a krásně prohraná noc.

Jo, a poprvé v životě se Karel podepisoval na dívčí poprsí!

A když dostanete od fanouška sms: „Milá Bonsaji, jsem já vám tááááááák šťastnej, že jsem měl tu čest se s vámi zase setkat!“, jen děkujete Telči, že je.

(Online koncert z táborského divadla, 26. únor 2021)

Jako živá voda. Rozzářené oči, mejdan v šatně ještě před začátkem. 1800 shlédnutí za víkend. Ten poslední únorový pátek jsme se cítili jako ve snu… a přitom to byl „jenom“ koncert a navíc bez diváků. Jenže koncert po 154 dnech. Emoce a euforie ze streamu v táborském divadle v nás zůstanou hodně dlouho.

Těšili jsme se náramně. Také zkoušeli náramně, z caput regni dorazil Honza s houslemi, z Třeboně Bárny s violoncellem. Ještě ke všemu za námi pak přijela úhlavní kamarádka, která na pumpě v Táboře koupila všem kávu s náručí nanuků.

Už když jsme nakládali do auta kytary, stojany a další vercajk, zdálo se, že někteří jsou v rauši. Pěkně to postihl Bárny, sotva jsme se nalodili: „Já už si ani nepamatuju, kdy jsem jel někam hrát.“ A to je, prosím, člen slovutného SOČRu. V novorenesančním sále nás očekával naprosto skvělý tým z divadla. Jako v bavlnce. A znovu: skoro extáze jen z toho, že si kytarista na pódiu – na pódiu! - zapojí ladičku… Zvuková i kamerová zkouška dávno skončila a my pořád hráli. Páni zvukaři byli trpěliví, usměvaví a my prostě hladoví po hraní na aparaturu.

V šatně to pokračovalo. První lahev vína padla překvapivě rychle. Hrálo se, zpívalo, zkoušelo, klábosilo, pilo. Vůkol se rozhostila nezřízená pohoda. Ta se potom přenesla i na jeviště. Těch 35 minut bylo tak málo! Dvě písně jsme škrtli, poslední nestihli, ale hráli jsme naplno a s energií, která snad k našim milým doletěla i přes všechny ty dráty, jedničky a nuly. Ten potlesk jsme si aspoň představovali. A totálně nás dojalo, když nám celý štáb dlouze zatleskal pár vteřin poté, co stream skončil.

David Peltán nám to celé krásně nafotil a pochvaly se rozjely. Paní ředitelka pravila, že se díky nám přenesla na Prázdniny v Telči. Záplavu reakcí z facebooku nám po cestě do BU předčítal Vločka a ještě několik dní chodily maily jako: „Koncert byl skvělý, celá naše rodina koukala a všichni vás chválili.“

Děkujeme, děkujeme, děkujeme! Jako živá voda.

PS: Bárny s námi na cello hostuje dlouhé roky. Poprvé se ale stalo, že druhý den zavolal a řekl: „Hele, já si to večer pustím, asi to bylo dobrý.“

PS 2 Pohled z lucemburského zahraničí

Jsem rád, když i přes všechna ta omezení, co mi momentálně brání jezdit pravidelně do Čech jako kdysi, se ke mně po internetu dostávají streamované koncerty. Tenhle byl obzvlášť vypečený, protože měl všechno, co typický živý bonsajácký koncert vždycky míval – staré fláky, nové fláky, úsměvy, pohodu, radost z hraní i pošťuchující komentáře na mou adresu. A jako bonus z něj teď doslova čišel hlad po hraní, muzice i sdílení emocí, které i přes ty jedničky a nuly fungovalo dokonale. Jen to bylo fakt až moc krátké… ale aspoň se o to víc těším na další, pokud možno osobní zážitek.

Exbonsajní Jirka

(Prázdniny v Telči 2019)

Autem zavoněla cibulka. Některé tradice je dobré pěstovat, a tak nás Vločka při nalodění překvapil s krabičkou svých luxusních zelňáků. A stejně, jako když jsme s ním jeli na první festival na jaře 2017, jal se předčítat i z povídek Šimka a Grossmanna. Měli by ho angažovat do Všechnopárty.

Telčské náměstí nás přivítalo podmračeně. My se s naší doživotní festivalovou miss přivítali limonádou zonkou i van goghovým uchem (káva s absintem v potřebném poměru). Od stánků na levnou krásu na nás mávali ultras, lehce jsme se rozehráli, draftovali kamaráda Vlastu, aby nám písničku o Emě dokořenil s ukulele. Vše běželo parádně srpnově až do chvíle, kdy jsme dozvučili… a přišla brutální průtrž. Během pěti minut nám po pódiu plavaly playlisty, kabely i krabičky ke kytarám. Plaváček hadr.

Nejlepší věci jsou často ty neplánované. Pěkně postaru, bez drátů, akusticky, jsme se poskládali do průchodu na štáb. Odkudsi se zjevil Medvěd, nejvíc promoklým rozdal suchá festivalová trička, diváci se našťouchali před nás, že skoro nešlo projít… A kde  se vzal, tu se vzal, interesantně prošedivělý kontrabasista, jestli si s námi může zahrát. Hraje s námi dodnes. Publikum jsme měli doslova na dotek, zpívalo parádně. „Krásný koncert,“ pravil Ježíšek, který nás pamatuje ještě z hraní v Menze JU. Prostě jedno z nejsilnějších hraní v Telči. Zřejmě nám chtěl folkový Pan Bů tím deštěm dopřát Zážitek.

Spacáky a spol. jsme rozložili po sokolovně, kde ráno vznikly i záškodnické fotografie spících mátoh, na které je uvalené embargo. Někteří zašli na zámecké nádvoří, dojmout se při Agnes od Epydemye. Prohranou noc jsme načali ve sklepení pizzerie, kytarová sekce pokračovala do kuropění v podloubí. Porůznu se nabalovali podobní hudbychtivci, s nimiž jsme se dělili o písně i destiláty. Nad ránem si pak pánové navzájem hráli takové ty zásadní písně srdcerváče jako plavovlasou Ingrid z bordelu Eden.

Michal pro sichr nešel spát a připojil se k Jirkovi T., který dopoledne převzal mejdanové žezlo. Rozjeli to na hrázi rybníka, na lavičce vedle stromu, pod kterým jsme měli v roce 1999 první telčské nocturno. Zásobeni broskvemi a obklopeni ženami, valili to od Hoboes k Marien. Někteří se pak rozjeli na Slovensko, jiní do Jihočeska. Telč má ale silné dostředivé síly, a tak část kapely po pár dnech zase seděla u Štěpnického rybníka a čekala, až Jarreti rozervou srdce při Nebudeme – budeme. Rozervali.

Telč nám toho do životů dala mnoho. Pár lásek, hektolitry veselé melancholie i hlášku „Hele, trampi, vole, tady spěj malý děti.“ Tentokrát nám darovala basáka. Hynku, Zachariáši, Medvěde, děkujeme!

(Mohelnický dostavník, 31. srpen – 1. září 2019)

Když kapelník dostal ještě v BU pokutu, říkal si jako Meg Ryanová v Samotáři ze Seattlu: To je znamení. Když nás kočár se dvěma koníky vezl k hlavní scéně, dojala se i nejdrsnější členka kapely. Meziročně jsme v Mohelnici pili mnohem méně, zvali na Napoloeona a šetřili smutkům na kabát.

Když kapelník o pár hodin později v Litovli opouštěl navštívené kamarády Dana s Terkou a jejich miminkem, loučil se předčasně. Je to holt stárnoucí chlápek, zapomněl, že čipovou kartu na spaní v mohelnické sokolovně měl vyzvednout do sedmi… a kapela tak nečekaně sháněla nocleh. Přestože ráno odjížděli Dan a spol. na dovolenou, slitovali se a poskytli svůj statek hudebníkům. Ti se chovali slušně a kdo říká, že Karel s Václavem závodně chrápali, bohapustě lže. Ta šláftruňková slivovice je v tom nevinně!

Když si basák/gurmán přivstal a všem připravil luxusní míchaná vejce, byla to na terase snídaně šampionů. Ego nám dopoledne polechtal neznámý příznivec, když řekl, že si koupí další CD, že jarní koncert v Olomouci byl od srdce a básnil o nás dlouze. Pýcha předchází..., a tak tím víc jsme zkoušeli u chatiček a přiblble se culili, když nám při tom lidé tleskali. Po poledni se v Mohelnici zjevili nečekaně naši budějovičtí ultras a nám padaly čelisti. Hodina H nastala ve 14:00. Všech pět plus tři potomci jsme se namačkali do kočáru a pár minut se cítili jako císařpán. Když na vás mává plná louka lidí a dostavník s kočím veze k pódiu, je to prostě dojemné.

Jin a jang. Hraní na hlavní scéně skončilo skoro dřív než začalo. Místo plánovaných 11 písní jen šest, protože prý kapela před námi přetáhla. Písničku Mohelnická, která měla symbolicky zaznít právě zde, protože vypráví o našich loňských dostavnických emocích, jsme zahrát nestihli. Tož: aspoň ty dvě lahve s Napoleonem jsme do publika poslali, aby to pozvání na skleničku s N. bylo opravdové. A klíče od chatky, kde jsme měli spát, se nakonec našly, tak houby zle.

Když jsme zklamání spláchli dílem koupačkou, dílem zapili, dopřáli jsme si parádní koncert Marien na Duhové scéně. Pánská sekce se pak vrhla do víru sejšnů. Zapojili jsme se nejdřív do jednoho trampského, kde padla i věta: „Váš přítel je fajn, ale má jednu chybu – je to hudebník.“ Nakonec jsme rozjeli vlastní mejdan u kiosku, kde se loni rozmilovávala srdce. S violoncellem přisedl Bárny, objevil se i Tomáš Hrubý a hrálo se vše od Kapitána Kida přes Redla až po Marcela Kříže. Našim ultras jsme k tanci věnovali Večer křupavých srdíček, Ely si přišla zazpívat Písek. Zjevil se i kytarista, který loni hrál Zase střílejí do lidí, a sáhl nám do vzpomínek. Kolem páté ranní jsme dopili, všechny zbytkové city vykřičeli v písničce Františka Stralczynského Poslední metro a lehce nejistým krokem šli hledat chatku a stany.

Když v neděli po poledni Robert Křesťan zpíval Pojďme se napít, ať nám mají z čeho slzy týct, poslechli jsme druhou část. Jak zpívá Anna K.: Někdy se mi zdá, slzy jsou dobrý. Někteří z nás mají mohelnickou pásku na ruce ještě teď v listopadu... Prožili jsme toho v Mohelnici opravdu hodně, děkujeme Aligátorovi, že jsme mohli… a pokutu zaplatí kapelník příště zase rád.

(Koncert k výročí 20 let, Yamaha, 17. listopad 2018)

Některé věci potřebují odstup. Emocí a promile bylo toho večera prostě příliš. Jako dostatečný čas na odležení se 164 dní jeví. A když 20 let, tak 20 (rozvitých) vět.

1. Guláš velkýho Michala byl famózní, chválila ho i zmlsaná 13letá Anička.

2. Tři violoncella – Peťa, členové České filharmonie a SOČR - zážitek druhu doživotních.

3. Potlesk po úvodních Časech, co se mění, nás rozsekal. A pak zas a zas. Byli jste boží.

4. Přišlo i pár těch, kteří pamatují první koncert v Menze JU. Jak říká Rambo Trautmanovi na konci třetího dílu: „Zestárli jsme, pane, ale jenom trochu.“

5. Kapelníkovi tekla krev. Jinak vše bez zranění.

6. Zuzčiny holčičky zpívají Pro snění stejně procítěně jako maminka.

7. Vločkova buchta byla tak žravá, že do zadních řad dorazil jen prázdný plech.

8. Hrát na sejšnu Františkovy písně pro rodinu Karla Stralczynského, dojetí na druhou.

9. Jirka T. dokonalý: pomohl nastěhovat i odnosit aparát i pípu, písní Tvý smutný oči rozplakal snad i barmanku, bubeníka hodil dom a z mejdanu si pamatuje (jako vždy) všechno.

10. Nejvzdálenější fanoušci dorazili z Ledohradu. Tvářili se spokojeně.

11. Z kazety s prvním koncertem v Menze šlo beze studu pustit jen vítací slovo. A ještě ne celé.

12. Zahráli jsme 32 písní. Rekord drží Zuzka, zpívala ve všech, druhé místo Vašek (31).

13. Nejméně toho po mejdanu naspali houslista Jan a kapelník. Jan usnul dřív. Nechrápal.

14. Peťa se smála do všech stran. Diplom jí dlužíme za excelovou tabulku i za dodání milé barmanky.

15. Basák Libor i bubeník Jan zahráli písně, které nikdy před tím nehráli. Oba skvěle.

16. Nepraskla ani jedna struna. Jägermeister se vypil všechen.

17. „Ten, když za to vezme, to je taková krása,“ shrnul fotograf cellohru Karla Stralczynského.

18. Dostali jsme kapelního maskota.

19. Komorní kvartet kvalitně kouzlil v Bárnyho sonátce pro tři cella a hoboj.

20. Dali jste nám, kamarádíčkové, dary. Děkujeme. Ještě jsme je nevypili.

KDO A CO:

Zvuk: Jan Škorec

Foto: Petr Zikmund

České Budějovice, Yamaha, 17. listopad 2018

(České Velenice, 16. listopadu 2017)

Anžto leží Velenice na hranicích naší vlasti a koncert se konal v pátek, vzali jsme v úvahu všechny případné atmosférické jevy města před víkendem (naštvaní řidiči, tradiční bouračka, kolony o délce letištních ranvejí...) a jednoduše chtěli vyrazit už ve čtyři z parkoviště od Sportovní haly. Neštěstí nechodí po horách, ale jezdí autem po Českých Budějovicích. Onoho odpoledne vyrazili nejspíš „o něco dřív“ úplně všichni. Staré přísloví říká, že jedna cellistka v autě změní další čtyři lidské životy. Ostatně nejvíce z nás to pocítil kapelník coby ředitel vozu a neznámý pražský řidič. Onen Pražák nám v jízdním pruhu za viaduktem předvedl brilantní „myšku“ a na poslední chvíli se nacpal do zmenšující se vzdálenosti mezi námi a vozem vpředu. Peťa nelenila a zavelela pevným hlasem: „Vytroubit!“, pročež kapelník nelenil a opřel se dlaní do volantového tlačítka s piktogramem klaksonu. Následující výjev nás utvrdil v tom, že pátek je v Budějovicích opravdu zvláštním dnem. Myškující Pražák vystoupil z auta. Nám trochu zatrnulo, basákovi se zatnul sval v očekávání blížících se argumentů ze strany vytroubeného Peťa se pobaveně usmála. Zbytek osazenstva zatajil dech v očekávání blížícího se průšvihu. Pražský řidič kráčel sveřepě k našemu vozidlu, Vašek stáhl s mírně strnulým výrazem v očích okénko a onen řidič...se Vaškovi přišel omluvit!

Cesta od Sportovky na Okružní nám zabrala pouhopouhých 30 minut. Dál už to ale šlo jako po másle, kapelní Seat se změnil v Emila Zátopka a Zuzka s Vaškovým telefonem přesvědčuje organizaci koncertu, že zpoždění nebude velké. Všechny folkové orloje jsou k nám naštěstí milostivy a dorážíme včas, aby koncert začal pouze s lehkým zpožděním.

Koncert pak proběhl v poměrně uvolněné atmosféře. Basákovi po druhé písni praskla struna, pročež jsme na to všichni koukali jako folkař na koncert Iron Maiden. Avšak zdárně stihl Michal namotat strunu během jediné písně a koncert pak svištěl v poctivém tempu (až na zapomenutou baskytaru ve Skořápkách, kdy nedočkavá kapela nenechala basistu změnit nástroj).

Česko-velenické kulturní centrum Fénix nás uchvátilo několikero věcmi. Ta první byla hned po příjezdu úžasná výstava stavebnice Merkur s nejrůznějšími modely vlaků, letadel a Eiffelovkou s nápisem „Vašek“ na špici. Inu kapelníka si zde skutečně předcházejí. Druhou věcí byl báječný zvuk a nepočetné, zato však zpěvné obecenstvo...a dá-li prozřetelnost Všehomíra, vrátíme se tam rádi.

Zapsal Vločka

(Prázdniny v Telči 2018)

Sedli jsme na chodník, zaklonili hlavy, otevřeli nápoj... a začali hrát. Tak se spustila 3. srpna první prohraná telčská noc, po ní přišla druhá. Když říkáme, že Telč je kapelní miss mezi festivaly, tak je třeba zmínit, že členové kapely tam letos strávili čtyři noci a mnoho hodin prohráli. Játra přežila, čtyři struny na kytarách nikoli. Zlomili jsme dvě mužská srdce, na což jsme patřičně pyšní.

Rozpálená Kocouří scéna nás přivítala po 15. hodině, s ní srdečně pořadatelé v čele s Matějem a Colombem. Krátce jsme se rozehráli v pořadatelské kuchyňce, kde mistr basu poprvé slyšel novou Vločkovu píseň a kde děvčata s chutí otestovala místní mojita. Lebedila si (děvčata). Souboj folk s violoncellem vs. vedro k padnutí dopadl nerozhodně. Diváci si nakonec - pařáku navzdory - bonsajní pure folk místy i pobrukovali, největší sukces měla ze seriozních písní premiéra Hořké letní noci, napsané a prožité Vločkou. Zaplať folkový Pan Bů za rozprašovač vody vedle pódia. Pro CD si po koncertě přišla i anglicky mluvící dáma, tak jsme zas v Telči rozšířili věhlas českého folku i do valutové ciziny.

Tři pětiny souboru pospíchaly po hraní domů, tak jsme stihli s děvčaty jen pizzu, kterou dochroupala v basistově voze, jenž s sebou do města šťastných lásek přivezl rodinku. Kytarová sekce dobloumala k památnému stromu u rybníka za branou, kde jsme měli v roce 1999 první nocturno. Tentokrát se zde zhmotnil duch starých Prázdnin v Telči: na kamenné hrázi seděla asi desetičlenná parta s kytarami, houslemi, zvučnými hlasy a hrála jak o život. Přidali jsme se k početné grupě, která jim dělala publikum, a při tom stihli probrat vše podstatné (ženy, ženy, ženy).  Když jsme se po hodině rozhodli, že by stálo za to slyšet Hradišťan, došli jsme jen k bráně na nádvoří… za kterou jsme potkali Mauglího s robětem. Hradišťan dělal z dálky našemu družnému hovoru příjemnou kulisu a že dohrál, zjistili jsme, až když se kolem nás začaly valit davy ven.

Nastal čas zkusit, co ty dráty v krku vydrží. První prohranou noc jsme zahájili stylově epydemyckým Kdo by zůstal, a když jsme ji dohráli, zeptal se pán, zda máme na skladě ještě něco takového, že v téhle písni hraje pěkně na basu Lucinka a že by si možná došel pro basu. Došel. Na kontrabas válel krásně a my to brali od starých kotlíkáren až po Mňágu, a když se přidal Klokan z Hlubokého nedorozumění, zabrousili jsme i ke Corpus Delicti. Pan basista jevil se býti spokojeným. Protože jsme se zodpovědně předzásobili vínem, slivovicí a dalšími chlazenými nápoji, někteří z nás hráli trochu méně, ale aktivní skaut z našich řad reprezentoval důstojně. Spát se šlo kolem šesté ranní… teda asi: zdálo se, že svítá, ale slivovice klame.

Tempo sobotního dne určili DJ Koupačka a DJ Vyčpívka. Dlouhá polední snídaně, dlouhé mokré zevlení v blízkém lomu, kde kapelník dlouho váhal se skokem (skočil) a kde jsme vzpomínali, jak se loni koupala i Peťula. Dlouhá odpolední pizza a poklidný přejezd voňavými lesy do Slavonic na festival. Tam film 8 hlav šílenství o ruské básnířce, potom skvělý koncert Anety Langerové, mezitím dlouhé kafe a krátký klábos s milými novinářkami Alenkou a Pavlou. Pak druhá prohraná noc a druhé zlomené mužské srdce, které nám nejdřív děkovalo za písničku od Marien a kolem 3:00 nás šokovalo slovy: „Tak zahrajte toho Napoleona, vždyť je to pěkná píseň“… Zahráli. Je pěkná. Někteří šli spát ještě za tmy, mladší počkali na svítání. Spalo se na intru, spalo se tam tradičně dobře.

Neděle je za mlhou hustou tak... Je jisté, že odpoledne jsme bez šrámů navrátili Michalovi jeho kontrabas, který jsme v Telči střežili a opečovávali. Někde jsme se nejspíš koupali, někdo řídil… Kdosi pravil, že jsme asi v Telči řádili jak černá ruka. Je to pustá pomluva! Poučení?
- Doporučujeme si v Telči nadvandrovat Vanov pěknou ves a dojet do blízkého lomu.

- Nedoporučujeme konzumovat Jelínkovo zboží v množství větším než malém.

- Doporučujeme snídani v cukrárně Celerin a zonku z Kozlovny.

- A hlavně: když nemáte strunu G, natáhněte H.

(Mohelnický dostavník 2018)

Máme prima basáka. Když je v kapele někdy po hraní lehká trudomyslnost, zahlaholí: „Jsme nejlepší!“ Když jsme mu ale 1. září po poledni volali, že jsme vyhráli hlavní cenu poroty na Mohelnickém dostavníku, zmohl se jen na: „To si děláte prdel!“

Na D1 v pátek kolony přes hodinu, další u Svitav. A my spěchali. „To objedeme,“ řekl kdosi. Skaut Vločka našel hbitě cestu v atlase, navigace se pak s grácií zhostila Peťa. Je fakt, že v žádné koloně jsme nečekali. Je fakt, že když jsme projížděli obcí Pomezí a jeli přes ni asi 10 kiláků, očekávali jsme, že se zjeví nějaké pražské předměstí. Zjevily se Radiměř, Městečko Trnávka, Dlouhá Loučka i Vendolí. Je fakt, že když se objevila cedule vsi Petrůvka, smála se i cellistka. Je fakt, že kapelník jel přes obce jako prase a lesem nelesem. Přežili jsme. A přijeli včas.

(festival Tučínský špekáček, 12. květen 2018)

Je dobré se občas hrdě přihlásit k tomu, že jsme kotlíkáři a pečbuřti. Jsou to naše kořeny. Na Tučínský špekáček jsme se (hlavně kytaristi) těšili i díky slibovanému táboráku. A budiž řečeno hned na začátku, že poslední dvě kytary, které u tamního ohně nad ránem zněly, byly bonsajní.

Budějovickou čtveřici dovezla zodpovědně do basákova sídla v Roudné Zuzka, načež jsme se pohodlně poskládali do jeho prostorného povozu. Michal řídil skvěle, jeho bravuru při předjíždění kamionů v zúženích na D1 obdivovali všichni. S nutnou kávopauzou jsme přijeli na Hanou zavčasu, takže jsme ještě kolem altánku nad tučínským koupákem stihli krátké rozehrání. Slunce hřálo jako v srpnu, diváků požehnaně. Pamětníci časů na kolej K1 se ještě krátce přivítali s dávným kolejním parťákem Danem (jeho emotivní reakce při hře Městečko Palermo jsou legendární), někdo se posilnil klobásou a šlo se na prkna, která znamenají špekáček.

Moderátorka Blanka Prudilová publikum naladila, a přestože se zvukem jsme se moc neskamarádili, postupně jsme žasli. Diváctvo zpívalo, smálo se, tleskalo náramně, zpívalo i to, co neznalo, a mohutný aplaus po poslední písni zněl jak přílivová vlna. Rozloučili jsme se pozváním na skleničku s Napoleonem a slyšet tučínské, jak zpívají, že opilý tulák bere srdce do dlaní, byl zážitek. Tučínský špekáček získává letos divokou kartu v soutěži Nejlepší publikum roku.

Tři krásnější pětiny souboru krátce po koncertě pospíchaly domů, vše další pěkné si proto slízli kytaristi. Asi ještě nikdy se v dějinách Bonsaie nestalo, že by nás zastavovali během celého večera diváci a chválili nás (třeba: „To cello, krása...a ta vaše blondýnka, ach...“). Z těch chvalozpěvů žijeme ještě teď. A když jsme zjistili, že jeden divák přijel poté, co slyšel na Rádiu Folk písničku Jemné polohy, a koupil si rovnou tři desky… Kapelník se díky tomu všemu lehce smířil s tím, že plavky vezl zbytečně, neb v bazénu je dvacet čísel a rochní se v něm jen drobotina. Naskládali jsme věci do maringotky, která slibovala útulný nocleh, a šli do víru.

První kus večera jsme strávili hlavně s Danem, který nám mimo jiné předvedl, jak vypít panáka kofoly a tvářit se poté zcela zmaštěně. Vzpomínalo se, že bejvávaly na koleji časy, což vedlo k vytažení kytar. Mezitím jsme ještě poklábosili s Luigim, pořadatelem Okolo Třeboně, který to má do Tučína přes kopec, a po očku jsme koukali na stráň, jak se rozhořel oheň. Trochu jsme váhali, zda pojme folkáče z BU, nakonec jsme se odhodlali. Ještě po cestě nás olíbala a namotivovala jedna mladá dáma, ať že k ohni rozhodně jdeme (pochopili jsme význam úsloví „úrodná Haná“ - vítací rituály mají sympaticky vroucné). Invazi u ohně jsme zahájili Krajinou v tobě od Marien a čekali, kdy přiletí první kámen, místo toho se ozvalo: „A znáte Christianu?“

Hrálo se té noci vše možné, od rokenrolů přes Kameloty, Křesťana, Hoboes, Lipo až po Mig 21, No name, Kapitána Kida, Nezmary, Luboše Pospíšila i Redla. Děkujeme luxusnímu foukačkáři Lacovi a jeho ženě, která hrála stejně skvěle jako on, všem klukům od kytar, basy i banja. Nad ránem nás kolem ohně zůstalo tak deset to, jak se celou noc zpívalo, poslouchalo a usmívalo, to v nás zůstane na dlouho. Stejně jako jedny smutný oči jedný holky, která – aspoň to tvrdí Vločka – znala i naši písničku 13. pátek. Odcházeli jsme od ohně poslední a zatímco kapelník zkusil v maringotce chvíli spát, Vločka vybaven vařičem „kolíbkou“ na spaní rezignoval a navařil výtečnou snídani.

Po cestě na vlak do Přerova si chlapci říkali, že se díky Tučínu ocitli v zemi krále Miroslava, která oplývá zpěvem, vlídností, úsměvy a kvalitní kořalkou. Plán zní: chce to hanácké turné!

PS: A starostova dcera? No co vám budeme vyprávět...

Dačice, 22. července 2017

Na Letní košt v Dačicích budeme vzpomínat z mnoha příčin. Začalo to nástupem Peti do vozu, kdy si nešlo nevšimnout jejích bot s úchvatnými podpatky, čímž si okamžitě zjednala respekt. Po cestě sice při pohledu na zataženou oblohu prorokovala, že jedeme do Mordoru, na dačický rynek však kupodivu během těch hodin, které jsme tam strávili, nespadla ani kapka. Na místě jsme byli zodpovědně s předstihem, pročež po nezbytném doplnění kapalin v dusném odpoledni jsme se odebrali zlehka zazkoušet. Peťa nám při zkoušce dělala kritika, šlo jí to dobře.

Ve volné kapelní soutěži o nejlepší pivo hbitě zvítězila Coura z Českého Rudolce, kterou si v jeden okamžik daly Zuzka i Peťa. Tvářily se, že jim jde Coura (pšeničná, svrchně kvašená jedenáctka) k duhu. Naladili jsme se na roli souboru, jemuž dělá předkapelu předkapela Chinaski, řízná rocková formace Like-it. Chlapci sice produkci krapet protáhli a na konci se ještě dlouze fotili s fanynkami (ne, samozřejmě jsme nezáviděli!), ale přesto jsme se na pódium 4x4 metry vměstnali jen s drobným zpožděním. To se nedrobně zvětšilo, protože bylo nutno překonat nečekané zvukové zádrhele. Tak jsme prostě hráli rychleji:) A protože hlediště se v očekávání baviče Ivo Šmoldase zaplnilo, potlesk sílil. Jedna dáma si s námi zpívala Historku, mnozí Song lodního kuchaře a zanechali jsme v Dačicích i nějaké to CD.

Trojice neřidičů následně pokračovala v pivním koštu, solidní ohlas měl i Gajdoš z Biskupic na Třebíčsku, jehož višňové provedení jsme naložili do kapelního povozu. Stihli jsme se naráz přivítat i rozloučit s milou paní pořadatelkou, která byla jen dosti nešťastná, že jí noc před akcí odřekl hlavní dodavatel jídla a pití. Proto se nedala na koštu sehnat žádná káva, což ale Zuzka operativně napravila návštěvou přilehlé kavárny, odkud donesla dosti kofeinu pro všechny kávylačné.

Po cestě do BU se Michal převtělil a k nerozeznání podobnou intonací i hlasem předčítal povídky Šimka a Grossmanna. A jelikož večer si teprve lehal do noci, přišla chuť zkusit, co ty dráty v krku vydrží. Doprovázeni višňovým Gajdošem zamířili jsme v Budějcích na Sokolský ostrov (jen zodpovědná Zuzka šla domů) a děly se věci.

Nejdřív jsme partičce teenagerů způsobili životní zážitek, když jsme se nechali překecat a procítěně jim na přání zahráli Stánky včetně úvodního vícehlasu. Jeden z nich nám za to chtěl dát 200 Kč, ale vysvětlili jsme mu, že někdy stačí jen Děkuju. Krátce poté jsme slečně v děrovaných punčochách nejspíš pomohli od velké chandry, když jsme ji nechali na kytaru zahrát Otevřenou zlomeninu srdečního svalu od Wanastowek. Odcházela s neskonale lepší náladou, než s jakou v okovaných botách přišla. Vrcholem pak bylo, když za námi z protějšího břehu doplaval mladý muž a ocenil, jak pěkně nám zní na kytaře flažolety (vyřizujeme do Lubů, chlapci z VKV).

A protože to byla noc, kdy se nechce domů a ještě nedozněly všechny písně, doprovodili jsme Peťu kolem jedné ranní domů a pánská dvojice si dopřála after hraní. Michal cestou kolem jistého podniku na náměstí trefně prohodil, že mu klub svým rejem připomíná přímořské letovisko. Sokolák již ale ztichl, a tak se střídavě hrálo a klábosilo. Noc jsme završili písní od Hoboes a po 3. hodině ranní jsme se vypravili k domovům (Michal pár hodin poté zpátky na tábor, kde dělá vedoucího).

Kdybychom měli poznání, jehož jsme toho dne došli, shrnout do tří bodů, tak možná takto:
1. Coury mohou mít i své kladné stránky.
2. Zvučit kytaru, když do diboxu není zapojen kabel, nemá cenu.
3. Tak málo, málo je lásky.

(Borůvkobraní, 9. červenec 2017)

Ema s mámou ze slabikářů jsou stále in. Zjistil to náš soubor písní a tanců dnes na Borůvkobraní. Další poznání praví, že Češi poctivě dodržují pitný režim, při refrénu Tak mi nalej s námi zpívali skoro všichni a dohnali nás k přídavku, za což jsme se jim odměnili nejtesknější písní z repertoáru Tvý smutný oči.

Vltavotýnská struna, 10. 6. 2017

Poledne je denním středobodem, pročež, dle přání páně kapelníkova, začínáme zkoušku sekce kytarové ještě před odjezdem. Všechno nám to krásně klape, sedneme si na.... sedadla kapelního plechového oře s bleskem ve znaku a vyjíždíme vstříc vltavotýnskému otáčku. Cellisti mají obecně rádi komfort cestování (těžko říci, jestli se to samé dá říci o violistech), pročež auto ještě před nabráním Peťi proženeme veřejným luxem. V dobrém rozmaru, neb interiér vozu leskne se jak při předváděčce firem Rowenta a Moulinex, uháníme směr Týn.  Tam nás čeká benefiční akce Vltavotýnská struna, jejíž výtěžek podpoří speciální léčbu dvou chlapců s postižením Péti a Martínka v lázních Klimkovice.

Když 18 let hlavou proletí...tak vyplave mračno vzpomínek. První zkouška na 7. patře koleje K1, kdy jsme přesně věděli co, ale ještě trochu tápali jak, a kdy nejlépe z nás hrál na kytaru ten, který to vzal jako záskok (zdravím Petra Zejdu za Třebíč). Večery, kdy jsme s Mauglím a se zpěvačkou Zuzkou probírali záhyby taje textů Franty Stralczynského a třeba v písničce Rituál řešili, že není sladkej život jako Sladkej život. Jedno dlouhé odpoledne v podolské nemocnici a zásadní setkání s Tomášem Poláčkem. První prekoncert v televizní místnosti koleje K3, kdy nás samotné překvapilo, že kamarádi tleskají. První koncert v Menze JU, který nám zadarmo nazvučili salesiáni, dvakrát vypadla elektřina, končili jsme brutusáckou Mně je to jedno a téměř nealkoholicky to zapili na baru v Jintesu. První festival Náměšťská placka, kam jsme jeli vlakem, přespali u Honzy Zacha v Malém Beranově, stihli návštěvu jihlavské Zoo a zvukař mě tehdy namotivoval, když při zvukovce po prvním zahraném akordu zařval: "Neladí ti géčko!" Poprvé na Prázdninách v Telči pod magickým stromem, telčská láska na celý život a ranní hraní v pekárně za honorář v podobě čerstvých rohlíků a koláčů. První cellistka Milča, kterou chlapci potkali, když coby brigádníci ubytovávali prváky.

Pak se to vše již míchá. X krát zavařená Bábuška (kapelní Š 120) na trase Topolanský dvorek - Budějovice, kapelní soustředění v chajdě na Berounce, premiéra cellistky Peti v luhačovickém Ogaru, která se protáhla do rána. Fófův styl hry na bongo nazvaný klepkání + jeho bavičský potenciál, kapelou hrubě nedoceněný, netolické gastrozkoušky v péči Marušky, ženy basáka Honzy, Martinovy čaje všeliké a vždy vynikající. Pak zjevení jménem Jirka Toman, kapelní to pilíř, který se nedrolí ani poté, co přesídlil do Lucemburku. Basák Tom a jeho náramný smyčec i pivní vášeň v jistých kruzích legendární. Žíža v Solnici a prožitý úchvat z jejího hlasu, který trvá doteď, navrch její nakažlivý smích. Další vzlety a pády, potom Míša a její premiéra "Lady Black" v Otakar aréně, Libor, který napoprvé zahrál Historku tak, že čelisti padaly ve velkém.

Jako klidná, spolehlivá a energická síla po celá ta léta Peťa, jejíž violoncello čaruje a mámí. Do toho všechny kapelní lásky a rozchody, velké amfiteátry v Hrádku či Mohelnici, proti tomu čajovna v Prachaticích nebo největší cross over - dvojkoncert s dechovkou Netolička, na kterou Zuzka i Peťa nakonec trsaly jak o život. Desítky tisíc kilometrů v autech (z toho všeho jen jedna malá nehoda a jeden nedojezd za Poupaty, když Opel Kadet zrovna neměl v Havlíčkově Brodě den), stovky nadšených i vzrušených debat o všehomíru i o nejlepší předehře v Tvých smutných očích. Soustředění ve Zlámanci (skvělá pařba), soustředění v Heřmánkovicích (skvělá pařba č. 2), jihlavské katakomby, slamáky na Landštejně nebo jedna chata Klostermannem zalitá:)

To vše letí kapelníkovi hlavou, když po 18 letech stojí v Menze JU, kam se v začátcích chodilo pro povolenky za šéfkou paní Mouchovou, po koncertech se vracely na stoly ubrusy a slánky. Přetěžko to celé popsat. Jako první Historka se Zuzkou, její „ulice polední“, z níž mrazí, a pocit, že čas se vrátil o 18 let nazpět. Peťula, která doslova neslezla z pódia a drží tak nyní bonsajní rekord v počtu odehraných písní za jeden večer. Jirka v několika rolích a sestavách, přitom ve všech famózní, na sejšnu pak ještě ke všemu hudebně nejčilejší. Fófa a jeho krylovské Neutrální síly, Martinova mandolka v Pánovi. Nákaza úsměvem, když za mikrofon přišla Žíža a basy se chopil Tom, její Průvan, který člověka prostě rozseká. Křtění nové desky Z dlouhých poutí a dojatý Karel Stralczynský a potom i já (jako plnoletý mám už nárok :). Spolehlivý a přesný basák Libor, Míša, která ten den překonala všechna protivenství osudem nakladená do cesty, a závěrem velké Finále: čarokrásný dvojhlas violoncell v rukou Peti a Karla Stralczynského, Zázraky, kdy Zuzka, Žíža a Míša rozplakaly i vítr, k tomu citlivé bubnů šílení Honzy Kubeše. Jizvy, které zjihnou, a nakonec sklenička s Napoleonem a ovace vestoje, které dojaly i největší cyniky. O tom, co vše se pak dělo na mejdanu, seriozní zpravodajské agentury mlčí:)

Kdybych měl děkovat, tak to bude dlouhá řada jmen. Rozhodopádně Karlovi D. a Karlovi S., Petrovi Zipovi, do nebeského báru Františkovi s Tomášem, všem, kteří pomáhali a pomáhají naši zakrslou rostlinu zalévat, za kapelní spoluhraní a spolužití nejvíc Petě., Jirkovi T. a Zuzce. Od srdce k srdci Helče, za vše... + za báječný dort. A hlavně vám všem, kteří nás máte pořád rádi a kteří s námi zvedáte ruce do mraků.

Bonsai č.3 je plnoletá. Konečně máme řidičák, tak... na plný plyn, až za hrob a ještě dál :)

V.

(22. listopadu, 2016, České Budějovice)

(Prázdniny v Telči 2016)

Tak nám poprvé v Telči pršelo. To asi proto, že na doživotní kapelní festivalové Miss jsme hráli potřinácté. Ale mezi kapkami deště nám napadalo hodně hezkých momentů. Nakonec jsme z Telče odjížděli nadvakrát...

Ke Kocouří scéně na náměstí jsme zodpovědně přijeli po 14. hodině. To ještě jemně svítilo slunce. Snažili jsme se zahnat akutní hlad v hospodě Na kopečku, kde se ovšem (což jsme nevěděli) změnil majitel, a tak tamní gulášovku opravdu nedoporučujeme. Poté, co holky bleskově omrkly stánky, přesunuli jsme se ke sklepu, abychom zazkoušeli. (Vsuvka pro pamětníky: je to TEN sklep, kde s námi v prosinci 2002 na Vánočních prázdninách hrál na kytaru zvukař Kája Dřínek). Sotva jsme vytáhli nástroje, začalo víc než krápat, tak jsme se sesedli na sklepních schodech. Nádvoříčko u sklepa má boží akustiku, což oceňovali i hosté přilehlé kavárny, kteří se nás ptali, co že jsme za kapelu a kdy budeme hrát. V polovině zkoušení dorazili basák Libor a zvukař Kája, který nás zahrnul tolika vtípky, že mikroskopické známky nervozity v tom okamžení zmizely.

Na Kocourech se před pátou podvečerní již zvučila Passage. A protože se jich do podloubí, kam se kvůli dešti přesunulo "pódium", vměstnalo devět, gentlemansky jsme jim dali přednost, ať hrají první. Ještě jsme stihli vepsat Medvědovi věnování na CD a pak jsme dobíjeli energii na lehce zmoklé zahrádce pizzerie. Někdo si dal těstoviny, někdo lívance, svedl se souboj o jednu colu (vyhráli Kája i Vašek) a blížil se čas, kdy podloubí opanuje náš violoncellový pure folk.

Mikroskopická nervozita se vrátila, když si do hlediště stoupl Karel Stralczynský, bratr Františka, jenž se na nás přijel podívat. Karel Stralczynský je mj. violoncellista z České filharmonie, což - pokud jde o nervozitu - ocenila hlavně Peťa. Druhý Karel nám mezitím připravil zvuk v podloubí, načež celý koncert i krásně nazvučil, pročež stálý kocouří zvukař Míra Hron mohl na pivo. Dali jsme si ještě hlt medoviny (děkujeme sponzorovi z Dražíče) a už to začalo: Drží se pod paží, domů se vedou...

Hned několikrát se dojal sám kapelník, třeba když v publiku zmerčil kamaráda, který chodil na Bonsai ještě blahé paměti v Menze Jihočeské univerzity (to měl ještě kapelník vlasy). Diváci krytí deštníky tleskali krásně, Karel Stralczynský se usmíval, Liborova basa valila, cello barvilo, oba zpěváci do toho šli naplno. Končili jsme Songem lodního kuchaře, který si s námi dost diváků brouklo.

Po koncertě nám pořadatel Colombo daroval keramické telčské domečky, Helča prodala několik našich CD a čekalo nás další milé překvapení: Karel Stralczynský zavelel, že jdeme na večeři. Byla to nejhezčí kapelní večeře na Prázdninách v Telči, jakou jsme zažili. Historky o Františkovi S. střídaly vtípky zvukaře Káji, to vše proloženo pstruhem, několika druhy mas, kuskusem a štrúdlem.

Potom padla noc. Míša odjela dom, zbytek souboru šel bydlet. Kapelník, který dosud jako jediný nepožil, odkormidloval oba hudební koráby k intru. Smyčcová sekce dala přednost duchnám, a tak šli reprezentovat do noční Telče jen Koblencovi. V hospodě U Marušky se přidali k jamu, jemuž vládla Passage. Hrálo se dlouho, i perly jako Daniela od skupiny Lipo. Končilo se dvojicí Dětský šaty a Slunečný hrob. Zástupce Bonsaie dělal souboru čest, a tak mu za odměnu přistál na stole panák stejně jako ostatním hráčům. Když Maruška zavřela, pokračoval kapelník ještě chvíli v podloubí, marně čekaje, že přijde s violoncellem Bárny, jak slíbil. Když se potkali druhý den kolem 14. hodiny, Bárny usměvavě oznamoval, že právě posnídal:)

V sobotu ráno se Libor vypravil zpět do Prahy. Zbylá trojice V, P a H si dala dlouhou kávu na náměstí. Pak se dámská sekce odebrala na dlouhou pouť kolem stánků. Výsledek: jeden proutěný košík, jedny náušnice, jeden přívěšek. Kolem 13. hodiny jsme naložili Seat a podnikli krátkovýlet k rozhledně Oslednice. Zdolali jsme ji všichni tři (někdo se, pravda, hodně usilovně držel zábradlí), spočinuli na tamních balvanech a chtěli odjet z Telče. Marně. Projevila se totiž známá telčská přitažlivost (Vašek jednou z Telče odjížděl načtyřikrát): přihlásil se hlad, takže jsme se vrátili zpátky a pod bránou zakoupili gyros. Zatímco my jedli, Míša si kdesi v lesích za Dražíčí hrála s tátou na dřevorubce. Zájemci o nařezání dříví nechť píší na kapelní mail.

Napodruhé jsme z Telče, ač neradi, odjeli. Ještě přišlo ale jedno drama. Po cestě na Landštejn málem spáchal o kapelní vůz sebevraždu cyklista: jel z kopce, za Slavonicemi si v plné rychlosti pořizoval selfie a našeho Seata asi přehlédl. Uhnul na poslední chvíli. Přežil bez šrámu (ten cyklista). Naše nervové soustavy ale slušně pocuchal, tak jsme se stavili na Landštejně a zklidnili se kávou, kofolou a malým pivem. Poslední zastávku jsme naplánovali ve vsi Klášter, známé mj. tím, že zde Ulrychovci točili klip k písni Nechoď do kláštera. Peťa nám ukázala památný strom, kde žijí skřítci, a výlet končil.

Telči a Medvěde, děkujeme. Takhle si malujeme léto. Jen svatý Petr by příště mohl šetřit vodou, bo je každý rok dražší, že jo.

Tento příběh je pravdivý aneb Jak dostat za 10 minut 2 pokuty… Měli jsme skvělý plán: sraz v 8.30, po poledni za Brnem, v Hradci nad Moravicí s velkým předstihem. Jirka přijel z Lucemburska pro sichr již dva dny předem, Vašek i Peťa si vzali dovolenou. Jenže… Pro našeho vzácného hosta Libora Kameníka jsme si potřebovali půjčit kontrabas, aby ho nemusel tahat Pendolinem a dalším milionem vlaků z Prahy až za Opavu. Basu přislíbili kamarádi z Epydemye (děkujeme). Jenže. Epydemik, který měl kontrabas přivézt, v pátek v 8.00 na Jihočeské univerzitě do telefonu několikrát zopakoval "do pr…“. Skvělý časový plán se začal rozpadat: pro basu se jelo na otočku do Týna nad Vltavou. Sraz se posunul k 10. dopolední. Jenže… Po šesti minutách stání na blikačkách u velkého budějckého OC dostal kapelník první pokutu, a rovnou za dva přestupky: zákaz zastavení a típnutí cigarety na chodníku. Dobře mu tak. Když Jirka a Peťa dorazili, nalodili sebe, kytaru i cello a kapelní Seat se rozjel. Jenže rozjelo se za ním i policejní vozidlo. Po 500 metrech nás zase zastavilo: "Víte, proč? Máte propadlou technickou!" Měl pravdu, pomáhač a chránič, technická platila do 23. června a již plných deset hodin se psal 24. červen. "Máte u sebe hotovost? Tak za 500."

Tak jo. Za zbylý peníz jsme natankovali, doplnili hladinu kofeinu a kolem 10.30 jsme konečně míjeli ceduli České Budějovice. Jenže… Asi po 15 minutách se na palubní desce rozsvítila kontrolka autobaterie a volant zatuhl. Peťa s Jirkou akčně sehnali servis ve Veselí, kam jsme s vypětím zbylé autoenergie dojeli. "Máte prasklej řemen," hlásí technik. "Tak odpoledne to budete mít hotový…“ Odpoledne? Proboha, v 18.00 křtíme desku za Opavou!!! Ještěže má Jirka hodné kamarády, kteří mají ještě hodnější rodiče. Po půlhodinovém telefonování na možná i nemožná čísla nás zachránil Míra Louma a jeho vážené rodičovstvo. Díky, Míro! S basou, cellem, kytarami a tunou dalšího haraburdí jsme se nalodili do jejich červeného Passatu, Jirka se smířil s tím, že jako zvláštní host kapely nejen odehraje celý křest, ale odřídí i celou cestu. Podruhé jsme natankovali, podruhé doplnili hladinu všeho potřebného a jeli.

A zatím kdesi kousek za Prahou… Pendolino, kterým míří na Moravu basák Libor, stojí a nabírá zpoždění. Je jasné, že v Olomouci, kde ho máme naložit před 14. hodinou, budeme při nejlepším o hodinu později. Ještě že jsou ty chytré telefony. Peťa nalézá vlakové spojení, díky němuž bude Libor na místě činu asi dřív než my. Nakonec opravdu byl: ten jeden přestup, na který měl asi 20 vteřin, zvládl s elegancí sobě vlastní.

A zatím kdesi kousek před Hradcem. Hodně ošklivá havárka, auto v potoce, střechou dolů. Míša, která míří na křest po své ose, neváhá a běží na pomoc. A že bylo pomoci zatraceně zapotřebí! Nakonec přilétá vrtulník…

A zatím kdesi na D1… Koupeme se v potu, teploměr ukazuje 36. Jsme na dálnici přesně v době, kdy jsme tam za žádnou cenu být nechtěli. První velká zácpa před Vyškovem, "musíme to opravit", my to teda musíme objet. Jestli stihneme začátek křtu, nevíme. Telefony se žhaví, řešíme, zda nemůžeme hrát později… nemůžeme. Jirka zachovává klid, na benzince dohušťuje ruční pumpou levé přední kolo, ani kofolu koupit nechce. Zdoláváme i další kolonu u Olomouce a světe div se, v 16.40 brzdíme u vlakáče v Hradci n. M., kde s úsměvem přisedne basák Libor, a řítíme se k zámku.

A zatím na zámku… Někteří se převlékají do slušných nezpocených oděvů, ladíme, nosíme věci na scénu. Holkám to náramně sluší, pánové působí důstojně. Jedno pivo do nás zasyčí jak nic a v půl šesté již přichází mistr zvukař Karel Dřínek a vytváří nám na pódiu luxusárium. Dokonalá příprava při zvukovce, empatie, vtípky, profi přístup, prostě Another Sound. Kamery TV Noe jedou, začínáme Historkou. Hrajeme i zpíváme naplno, až se sami divíme, z jakých zásob čerpáme energii. Libor krotí půjčený bass tak, že to bere dech. Novou desku Z dlouhých poutí křtíme vodou z táborského rybníku Jordán (je svátek sv. Jana Křtitele), šéf festivalu Hradecký slunovrat Vašek Müller drží krátkou a zábavnou kmotřící řeč. Končíme přesně načas Horoskopem.

Několika novým fanouškům se (někteří) lehce dojatě podepisujeme na cédéčka, zvláštní věnování dostává Kája Dřínek, díky němuž se z našeho křtu stala Událost. Dojetí se mísí s nadšením, úsměvy a nevěřícnými výrazy typu "My jsme to stihli…“ Překotně si sdělujeme dojmy, ale na budějovickou posádku a pražskou bassposilu sedá únava, a tak místo velkého paření před půlnocí malátně a vesměs střízliví usínáme v Betlémě, jak se zove nám určená ubytovna v Žimrovicích. Jediná, kdo zachraňuje kapelní čest, je tak Míša, která se obětuje a reprezentuje na mejdanu.

Sobotě vládnou dílem DJ Koupačka a DJ Vyčpívka, dílem lezení po skalách. Jen Libor jede ráno zpátky do Prahy, během víkendu ještě stihne hraní v Karlových Varech a pak v Brně, po víkendu tak má na kontě 1500 kilometrů! Je to démon a patří mu naše hluboká úklona. Vracíme se v neděli, jede se hladce, občasným dešťoprůtržím navzdory, Jirka řídí tak spolehlivě, že kapelník celou zpáteční cestu prochrápe.

Folkový Pan Bů nás má asi rád. Tak mu děkujeme (ale jednou za deset let stačí, ju?:).
PS: Poučení na závěr? S prasklým řemenem na Seatu Alhambra se dá ujet 15 kilometrů. 

(Bonsajní léto 2013)

Létem jsme se prohráli v různých podobách. Sezonu jsme zahájili na Folkové růži, jako trio. Koncert na druhém zámeckém nádvoří přinesl několik jedinečností. Předně jsme si jako zpěvačku pozvali Míru Ošance, se kterým jsme zahráli Song lodního kuchaře. Kdysi jsme tuhle písničku od jeho kapely A hosté nastudovali před koncertem, který Míra pořádal, a tak se nám zalíbila, že slogan Tak mi nalej, ještě jednu si dám zpíváme dodnes. Dále jsme splnili jeden dávný slib. V publiku seděl Honza Žamboch, který po nás již několikrát chtěl,  abychom mu zahráli Tvý smutný oči. A tak jsme se konečně hecli a milostný duet mu podali v pěveckém obsazení Václav a Jiří. Zdálo se, že měl radost. Třetí unikát folkově růžového koncertu převzal Jiřík: obří láhev rumu. Ta se v průběhu nočního hraní v altánku stala některým členům osudná, ale to již na stránky seriozní folkové formace nepatří.

Druhou letní štací bylo borovanské Borůvkobraní. Zde nás jako host posílila - stejně jako na rozhledně Křížová hora - Andrea Líkařová. Přípravu jsme provedli v jakési zasedačce. Na jevišti nás představila redaktorka Českého rozhlasu Romana Lehmannová, která byla tak překvapená, že vidí Vaška jinak než jako novináře, že zapomněla jeho příjmení. Po nás šel na řadu kuchař Petr Stupka a tak ho zaujalo, že hrajeme jeho písničku Pro snění, že zavolal Živaně do Anglie, aby poslechla, jak nám to zní. Rádi jsme od pořadatelů převzali několik borůvkových darů a koncert jsme zhodnotili na letní terase přilehlé hospody. Hodnocení nám docela chutnalo.

(Doli klub, Epycentrum a Highway 61, únor - březen 2013)

Jakoby se vrátil čas o čtyři roky zpátky. Tak jsme si mohli připadat na první zkoušce po rozlučce s Žížou a Tomem, kdy jsme stejně jako zjara 2008 zůstali tři. Na každém konci je nicméně půvabné to, že něco nového začne. Nám „to nové“ začalo naostro 21. února na koncertě v pardubickém Doli klubu, kam si nás pozvala tamní Balzamína. Repertoár se nám, pravda, dočasně trochu smrsknul, ale doplnili jsme ho o Song lodního kuchaře (prostě jsme si řekli, že když už jsme se tu písničku na tři akordy jednou jen kvůli jednomu koncertu naučili, tak že ji ještě nějak zužitkujeme) a onoho čtvrtečního odpoledne nabral kapelník směr Praha. V nákupním obludáriu na Chodově nabral Peťu a... (jak už to tak v Praze bývá) zabloudili. Ukazatel Hradec Králové jako by s nimi hrál na schovku, a tak projeli třetinu hlavního města, než se před nimi konečně objevila D 11. Po ní to pak kapelní vozidlo s čerstvě vyváženými pneu švihalo k perníkářům.

Menší zdržení ještě přišlo v samotných Pardubicích, ale asi po třetím dotázání šťastně dorazili k Doli. Tam již čekal Jirka, který zvolil pohodlnější cestu vlakem z Brna, nikde se neztratil a ještě si stačil dát na místě čaj a popovídat s obsluhou. Zvukař Karel Ťoupal splnil všechna naše přání a pódium bylo naše. Kupodivu některé zmáhala tréma, jak kdyby na něm stáli prvně. Ono to vlastně ve třech prvně bylo... Proto: Nastaly dny otevřených oken, což paradoxně vedlo k tomu, že se nálada uvolnila. Rozesmáli jsme postupně jeden druhého a druhý třetího, což publikum ocenilo a z koncertu se stala zábavná show. Diváctvo bouřilo při refrénu Tak mi nalej/ ještě jednu si dám (patrně příznivci z řad místních teenagerů), stejně jako při písni o Emě a Daně. Soudě dle přídavků jsme nakonec naším zábavným programem zabodovali, i nějaké desky jsme pak za drobný peníz zájemcům přenechali. A hlavně jsme si ověřili, že i ve třech to půjde.

(O hladovým voku, buchtách z Hadačky a Purkmistrovi, 19. 11. 2011)

Ve čtyři před vilou. Poslušně podle instrukcí se náš ansábl sešel 19. listopadu v Dukelské ulici. Jiřík se opět proměnil z kytaristy na manažera zavazadlového prostoru. Rutinní nakládku naší bagáže mu však zkomplikovala rezerva, kapelníkem zákeřně zanechaná v kufru, která prostě všude zavazela. Štiplavé komentáře okolozevlujících ho však nakonec dohnaly nejprve k zoufalství (kutálel v afektu zmíněnou rezervu po Dukelské) a posléze k napresování všech věcí do úložiště, když předtím třikrát naložil a zase vyložil kytary. Mohlo se jet.

Jízda poklidně ubíhala, ačkoli i Vaškovo auto mělo co dělat, aby uvezlo dva Široké, jednoho Dlouhého a jednoho Krátkozrakého a jednu Peťu. Žížino místo totiž zaujal Tomův bratr. Zajímavé na něm je, že má hodinky budoucnosti, které se skládají jen z několika modře svítících trojúhelníčků. Takové ty běžné věci jako rafičky a ciferník na nich nenajdete. Zůstával nám nad tím rozum stát, zvláště, když bylo vidět, že dokonce i ví, kolik ukazují hodin. A tak se Bonsajisté začali raději věnovat tomu, čemu spíše rozumí. Začali zkoumat pokleslý český pop. Stačilo přeladit pár komerčních rádií a rychle se ukázalo, že v autě sedí například tři oddaní fanoušci Ewy Farny, kteří se jednotlivě kapelníka ptali Měls mě vůůůbec ráád a taky jestli zavolááá a nebo přííííde.

(Lišov, klub Nanečisto, 19. 10. 2011)

Trampské podmínky. Tak někteří z nás s nadsázkou komentovali první dojmy z Lišova, kam nás pozvala skupina Rybníkáři. Když jsme 19. října těsně po 19. hodině dorazili, dveře do malého sálu KD byly zamčené. Napadlo nás, zda nejde o kanadský žertík šéfrybníkáře Kolumba, ale nakonec se dveře otevřely a my i publikum mohli dovnitř. Teplota v sále sice nebyla o moc vyšší, ale hostitelé nás přijali vlídně, takže jsme se smířili i s tím, že barmanka přijde až o přestávce. Přišla, nalila, navařila a po tělech dobře bylo.

Hrálo se akusticky pouze na jeden mikrofon, což bylo velmi příjemné: znělo to skoro tak, jako když zkoušíme. Během hraní pak díky reflektorům stoupla i teplota a nálada byla pěkně uvolněná. Publikum se ale nemělo jak zahřívat, takže bundy v hledišti nebyly výjimkou. Mezi písněmi si více či méně vtipné špílce vyměňovali hlavně oba kytaristé, což vnímavé publikum oceňovalo.

(Pardubice, 28. 8. 2011)

Za Troníčkem kamkoli. Takto reagoval jeden z členů kapely na pozvání do Pardubic, které k nám přes telefonní linky přilétlo od šéfa Marien.  Kapelní neděli jsme zahájili gratulacemi bonsajním jubilantům a následně opulentním obědem, který pro hladové hudebnické krky navařila kapelníkova přítelkyně. Podávaly se halušky, kuře a exkluzivní zákusek, takže první minuty jízdy těsně po poledni se nesly v poněkud otupělém duchu.

Mírně nás rozptýlil náš zvukař Kája, u něhož jsme vyzvedávali nový kabel, kdesi před Pelhřimovem nás pak definitivně probral stánek s nápisem Zmrzlina - burčák. Volba padla na druhou zmíněnou komoditu, a jelikož víme, že jde o tekutinu výbušnou, bylo třeba lahev vypít hbitě. Zvládli jsme to. Kolektivní kapelní duch rázem ožil, vedly se hlubokomyslné debaty a Krátkou Vsí, kde předchozí kapelní auto skončilo při zimní jízdě z Pardubic v rigolu, jsme se doslova prosmáli.

(Folková růže + Dačice, červenec 2011)

Zase po roce. Jindřichův Hradec. Folková růže 2011, slavící 18. let. Vzhledem k obvyklé roztroušenosti souboru v červenci jsme se všichni potkali až přímo na místě. Jiřík si ovšem nemohl nechat ujít jeho nejoblíbenější festival jako celek, takže už ve čtvrtek hrdinně naklusal na nádvoří a okoukával terén z pohledu posluchače. Na telefonické zkoušce kytaristů se dohodlo, že na Růži otestujeme některé novinky.

II. zámecké nádvoří bylo v pátečním odpoledni docela plné, jeden fanoušek se za námi dokonce vypravil z Prahy. Nebylo ale moc času si novinky před koncertem projet, protože sotva se nám podařilo vybalit nástroje, tak nás Pavel Jarčevský už vyháněl ze zázemí na pódium zvučit. To proběhlo hladce a za skvělého zvuku a akčního focení jedné sympatické blondýnky mohla na pódiu propuknout koncertní pohoda. Díky ní jsme se rozhodli, že ozkoušíme hned dvě nové písně (jednu fungl novou od Jiříka a jednu fungl starou od Františka Stralczynského). Ani se nám nechtělo moc z pódia dolů. Atmosféra na celém nádvoří byla fajnová a pěkná. Na konci pak Vašek ještě absolvoval rozhovor s moderátorem Mirkem Ošancem a pak se opět začalo balit a odjíždět, jak to u nás tak na Růži bývá. Žíža s Tomem směr tábor v Novohradkách, Peťa směr domů.

(Uherské Hradiště a Tábor, 20. - 21.5. 2011)

Slunce nám mávalo, když jsme v pátek 20. května z Dukelské odrazili na naše májové miniturné. Vše potřebné naskládal ladně do kufru manažer úložního prostoru Jiřík, a protože budějovické centrum je při pátku tradičně ucpané podobně jako Jižní spojka, vedl nás skrze Mladé, Suché Vrbné a podobně odlehlé čtvrti směr Třeboň. Dovedl.  Jízda nemohla jinak než pokojně ubíhat. Ovšem ani o zábavu nebyla nouze, jak už to při tak dlouhých cestách bývá. Postaral se o to Jirkův dárek pro Vaška, voňavý stromeček do auta. Po chvíli nebylo v autě pro vůni k dýchání a na Tomovu radu jsme stromeček vyvěsili na zrcátko, aby se trochu vyvětral a tolik nevoněl. Jirka měl vůbec křížkový den a trnul, co všechno se mu ještě nestane. Když se ještě dopoledne vypravil na kole k babičce, nedojel, protože píchnul. Kvůli tomu se zpožděním obědval, v té rychlosti rozbil skleničku. Chtěl vyluxovat střepy, ale do hadice vysavače se mu vcucnul na zemi ležící kapesník, který další vysávání znemožnil a k dovršení všeho se mu rozbily sluneční brýle.

(Písek, 28. 4. 2011)

Ohledně koncertu v Písku by si cenu za akčnost zasloužila Peťula a její kamarádi. Když jsme ji informovali, kolik lidí tam chodí na folk, rozeslala z auta několik sms a kupodivu zabraly. Nakonec jsme měli ještě početnější publikum než o dva dny dřív Žofka Kabelková, což nám zvedlo sebevědomí. V divadelní kavárně na nás již čekal Jiřík, jenž se dopravil po své ose z Plzně a nedobrovolně se před koncertem stal bezdomovcem: když přijel, kavárna měla ještě zavřeno, pročež spočinul v parku:) Ze stěn klubu nás zdravili Pavel Bobek, Walda a božský Karel, z výčepu Klostermann. Mistr zvuku a šéf kavárny v jedné osobě, Pavel Malina, nás hbitě zadrátoval a luxusně nazvučil, takže nálada byla fajná a pěkná.

Plzeň, 14.12. 2010

Hlavní dobrá zpráva zní, že jsme se vrátili živí, zdraví a to včetně auta. Hraní v plzeňském Klubu rádia Samson bylo osobité v několika směrech, ovšem všechny předčil sníh. Leč popořadě.

Poprvé jsme ozkoušeli zavazadlový prostor Seatu s kontrabasem a uff: vejde se tam a my s ním. Nákup nového kapelního vozítka se tím pádem povedl. Štreka do města Prazdroje ubíhala docela v poklidu. Jediný drobný zádrhel se vyjevil před Nepomukem, kdy jsme mnoho desítek kilometrů hledali pumpu a marně. V okrese Plzeň - jih asi není motorismus ještě příliš rozšířen, pročež tam čerpací stanice staví jen nahodile. Díky navigaci Peťuly, která v Plzni prožila několik let, jsme na první pokus spolehlivě nalezli divadlo i parkovací místo. Sněžná mračna sice nevěstila nic dobrého, ale příliš jsme nad nimi raději nedumali a nanosili nádobíčko do klubu, kde nás z amplionu přivítal Babi Waněk.

30.9. - 2.10. 2010

(Leitnerka, Chlečice, Praha U Náčelníka)

Máme za sebou první miniturné. Během 72 hodin jsme ujeli 814 kilometrů. Bez nehody. Náš trojboj začal posledním zářijovým dnem, kdy jsme se vypravili do Brna na pozvání Mošen, které toho večera slavily 18. narozeniny. Jelo se dvěma vozy: kapelní felicii obsadila kytarová sekce, zbytek usedl do zapůjčené octavie. Vzhledem ke stavu kapelního vozidla, čtyřikrát nabořeného, bolo zřejmé, kdo že bude na místě srazu, pumpě U Devíti křížů, dříve. Hoši proto klidně naložili v Třeboni stopaře, kterého odvezli až před jeho rodný dům v Mláce. Na benzině za Pelhřimovem pak došlo ke kurioznímu setkání. Když Vašek opouštěl s kávou v ruce interiér, srazil se ve dveřích s důstojně vypadajícím pánem. V příští vteřině v něm ovšem rozpoznal Jirku Šimpacha, dávného to fanouška Bonsaie ještě z dob, kdy její domovskou scénou byla menza JU. Neviděli se dobrých sedm let. Jiřík lehce dojaté třicátníky pozoroval s mírným pobavením z lavičky, kde šprtal španělská slovíčka...

(Táborský koktejl + Jihočeské zpívání 22.5.)

Piano folk. Tento hudební směr jsme si přivlastnili pro dva koncerty, které jsme absolvovali v sobotu 22. května. Byla to jednak dvě poslední hraní bez Jiříka, jenž se nám již za pár dní (doufáme) navrátí z francouzské emigrace, a jednak dvě hraní bez Peťuly. Ta totiž v den onen odjela s Pavlem Kavkou na finále písničkářského Konkursu Zahrady do Kuřimi.

A tak jsme sáhli do klanu Stupků a oslovili Terezu, jestli by si s námi coby pianistka ta dvě vystoupení nestřihla. Nebránila se. Po dvou intenzivních zkouškách a Terčině, na bonsajní poměry neskutečně precizní domácí přípravě, jsme se tedy v sobotním poledni sešli v kapelním příbytku. Žíža ještě na poslední chvíli dopekla buchtu a hurá k autu. Do felicie jsme naskládali vše včetně kontrabasu i piana a nabrali směr Tábor, kde nás v lesoparku Pintovka očekával Táborský koktejl. A s ním též Bárny, který den předtím zavolal, že by mohl. Takže premiéra i derniéra unikátní sestavy s externím cellistou a externí klavíristkou v jednom.

(Strakonice, 19. 2. 2010)

Po úspěšném nahrání demáče se uskutečnil první letošní koncert. Konal se ve strakonické čajovně Inspirace a předcházely mu mnohé nesnáze, které se nám ale podařilo všechny překonat.

Vaškův plán zněl:v 16:30 se sejdem, naskládáme věci do auta a vyrazíme kolem páté směr Strakonice.Snažili jsme se tento plán dodržet, takže po nějaké té chvíli bylo vše - kontrabas, dvě kytary, buben i se svým novým propracovaným držákem, drobná zavazadla i tři osoby naskládány ve felicii kombi - kapelním autu. Už jen otočit klíčkem...

(Natáčení demáče 2010)

Krasavice inteligentní. To byla mantra posledních prosincových dnů A.D. 2009, které náš spolek strávil v budějovickém studiu MKP. Pronášel ji jako výraz uspokojení Petr Michal, do jehož počítače jsme zanášeli slova a tóny v podobě jedniček a nul, aby vznikla placka jménem Demáč 2010.

Jak to všechno začalo? Každá banda, obcující s hudebními múzami, po čase zatouží zvěčnit se na nějaký ten kotouček. Obcujeme. Zatoužili jsme. Demokraticky (navzdory kapelníkovu nátlaku na jakési právo veta a také Jirkově nepřítomnosti při hlavních debatách) jsme vybrali čtveřici písní. Jen Peťa se pořád ptala, co že to tedy budeme natáčet, ale pochopili jsme záhy, že u ní jde o jistý druh folkloru. Vcelku snadno (co mu jiného zbývalo chudákovi – pozn. korektora) jsme přesvědčili i perpignanského zhýralce, že nejlepší způsob, jak se mezi svátky učit na zkoušky, je natočit demo. Nelhali jsme, zkoušky pak udělal napoprvé. Všechny (to se ještě neví – pozn. korektora).