Nejbližší koncerty

19. 8. 2017, 13.00
Hořice na Šumavě, amfiteátr

Akustické hraní na akci Hořické trhy. Žádné centrifugy ani bakugani. Lidová řemesla a ručně dělané výrobky z blízkého okolí a regionu včetně značky Šumavský regionální produkt. Dílny pro děti i dospělé, soutěže.

 

23. 8. 2017, 19.00
Jindřichův Hradec, Muzeum fotografie

Premiéra na tradiční sérii letních koncertů v Hradci Jindrově.

 

Kontakt

E-mail:
bonsai_c3@centrum.cz

Mobil:
+420 731 207 270 (Vašek)

Adresa pro zasílání dárků:

Václav Koblenc
Sokolská 57
Č. Budějovice, 370 05

Zápisník
Ema, deštník a prase

(Borůvkobraní, 9. červenec 2017)

Boruvka knedloEma s mámou ze slabikářů jsou stále in. Zjistil to náš soubor písní a tanců dnes na Borůvkobraní. Další poznání praví, že Češi poctivě dodržují pitný režim, při refrénu Tak mi nalej s námi zpívali skoro všichni a dohnali nás k přídavku, za což jsme se jim odměnili nejtesknější písní z repertoáru Tvý smutný oči.

Celý článek...
 
Kápézetka, cello z masny a drsná Historka

Vltavotýnská struna, 10. 6. 2017

2017 Tyn strunaPoledne je denním středobodem, pročež, dle přání páně kapelníkova, začínáme zkoušku sekce kytarové ještě před odjezdem. Všechno nám to krásně klape, sedneme si na.... sedadla kapelního plechového oře s bleskem ve znaku a vyjíždíme vstříc vltavotýnskému otáčku. Cellisti mají obecně rádi komfort cestování (těžko říci, jestli se to samé dá říci o violistech), pročež auto ještě před nabráním Peťi proženeme veřejným luxem. V dobrém rozmaru, neb interiér vozu leskne se jak při předváděčce firem Rowenta a Moulinex, uháníme směr Týn.  Tam nás čeká benefiční akce Vltavotýnská struna, jejíž výtěžek podpoří speciální léčbu dvou chlapců s postižením Péti a Martínka v lázních Klimkovice.

Celý článek...
 
Z dlouhých poutí aneb 18 let ve 4735 znacích

01Když 18 let hlavou proletí...tak vyplave mračno vzpomínek. První zkouška na 7. patře koleje K1, kdy jsme přesně věděli co, ale ještě trochu tápali jak, a kdy nejlépe z nás hrál na kytaru ten, který to vzal jako záskok (zdravím Petra Zejdu za Třebíč). Večery, kdy jsme s Mauglím a se zpěvačkou Zuzkou probírali záhyby taje textů Franty Stralczynského a třeba v písničce Rituál řešili, že není sladkej život jako Sladkej život. Jedno dlouhé odpoledne v podolské nemocnici a zásadní setkání s Tomášem Poláčkem. První prekoncert v televizní místnosti koleje K3, kdy nás samotné překvapilo, že kamarádi tleskají. První koncert v Menze JU, který nám zadarmo nazvučili salesiáni, dvakrát vypadla elektřina, končili jsme brutusáckou Mně je to jedno a téměř nealkoholicky to zapili na baru v Jintesu. První festival Náměšťská placka, kam jsme jeli vlakem, přespali u Honzy Zacha v Malém Beranově, stihli návštěvu jihlavské Zoo a zvukař mě tehdy namotivoval, když při zvukovce po prvním zahraném akordu zařval: "Neladí ti géčko!" Poprvé na Prázdninách v Telči pod magickým stromem, telčská láska na celý život a ranní hraní v pekárně za honorář v podobě čerstvých rohlíků a koláčů. První cellistka Milča, kterou chlapci potkali, když coby brigádníci ubytovávali prváky.

Pak se to vše již míchá. X krát zavařená Bábuška (kapelní Š 120) na trase Topolanský dvorek - Budějovice, kapelní soustředění v chajdě na Berounce, premiéra cellistky Peti v luhačovickém Ogaru, která se protáhla do rána. Fófův styl hry na bongo nazvaný klepkání + jeho bavičský potenciál, kapelou hrubě nedoceněný, netolické gastrozkoušky v péči Marušky, ženy basáka Honzy, Martinovy čaje všeliké a vždy vynikající. Pak zjevení jménem Jirka Toman, kapelní to pilíř, který se nedrolí ani poté, co přesídlil do Lucemburku. Basák Tom a jeho náramný smyčec i pivní vášeň v jistých kruzích legendární. Žíža v Solnici a prožitý úchvat z jejího hlasu, který trvá doteď, navrch její nakažlivý smích. Další vzlety a pády, potom Míša a její premiéra "Lady Black" v Otakar aréně, Libor, který napoprvé zahrál Historku tak, že čelisti padaly ve velkém.

03Jako klidná, spolehlivá a energická síla po celá ta léta Peťa, jejíž violoncello čaruje a mámí. Do toho všechny kapelní lásky a rozchody, velké amfiteátry v Hrádku či Mohelnici, proti tomu čajovna v Prachaticích nebo největší cross over - dvojkoncert s dechovkou Netolička, na kterou Zuzka i Peťa nakonec trsaly jak o život. Desítky tisíc kilometrů v autech (z toho všeho jen jedna malá nehoda a jeden nedojezd za Poupaty, když Opel Kadet zrovna neměl v Havlíčkově Brodě den), stovky nadšených i vzrušených debat o všehomíru i o nejlepší předehře v Tvých smutných očích. Soustředění ve Zlámanci (skvělá pařba), soustředění v Heřmánkovicích (skvělá pařba č. 2), jihlavské katakomby, slamáky na Landštejně nebo jedna chata Klostermannem zalitá:)

04To vše letí kapelníkovi hlavou, když po 18 letech stojí v Menze JU, kam se v začátcích chodilo pro povolenky za šéfkou paní Mouchovou, po koncertech se vracely na stoly ubrusy a slánky. Přetěžko to celé popsat. Jako první Historka se Zuzkou, její „ulice polední“, z níž mrazí, a pocit, že čas se vrátil o 18 let nazpět. Peťula, která doslova neslezla z pódia a drží tak nyní bonsajní rekord v počtu odehraných písní za jeden večer. Jirka v několika rolích a sestavách, přitom ve všech famózní, na sejšnu pak ještě ke všemu hudebně nejčilejší. Fófa a jeho krylovské Neutrální síly, Martinova mandolka v Pánovi. Nákaza úsměvem, když za mikrofon přišla Žíža a basy se chopil Tom, její Průvan, který člověka prostě rozseká. Křtění nové desky Z dlouhých poutí a dojatý Karel Stralczynský a potom i já (jako plnoletý mám už nárok :). Spolehlivý a přesný basák Libor, Míša, která ten den překonala všechna protivenství osudem nakladená do cesty, a závěrem velké Finále: čarokrásný dvojhlas violoncell v rukou Peti a Karla Stralczynského, Zázraky, kdy Zuzka, Žíža a Míša rozplakaly i vítr, k tomu citlivé bubnů šílení Honzy Kubeše. Jizvy, které zjihnou, a nakonec sklenička s Napoleonem a ovace vestoje, které dojaly i největší cyniky. O tom, co vše se pak dělo na mejdanu, seriozní zpravodajské agentury mlčí:)

Kdybych měl děkovat, tak to bude dlouhá řada jmen. Rozhodopádně Karlovi D. a Karlovi S., Petrovi Zipovi, do nebeského báru Františkovi s Tomášem, všem, kteří pomáhali a pomáhají naši zakrslou rostlinu zalévat, za kapelní spoluhraní a spolužití nejvíc Petě., Jirkovi T. a Zuzce. Od srdce k srdci Helče, za vše... + za báječný dort. A hlavně vám všem, kteří nás máte pořád rádi a kteří s námi zvedáte ruce do mraků.

Bonsai č.3 je plnoletá. Konečně máme řidičák, tak... na plný plyn, až za hrob a ještě dál :)

V.

(22. listopadu, 2016, České Budějovice)

05

 
(Ne)šťastná třináctka, dva Karlové a mrtvej cyklista

(Prázdniny v Telči 2016)

Tak nám poprvé v Telči pršelo. To asi proto, že na doživotní kapelní festivalové Miss jsme hráli potřinácté. Ale mezi kapkami deště nám napadalo hodně hezkých momentů. Nakonec jsme z Telče odjížděli nadvakrát...

DSC4082

Ke Kocouří scéně na náměstí jsme zodpovědně přijeli po 14. hodině. To ještě jemně svítilo slunce. Snažili jsme se zahnat akutní hlad v hospodě Na kopečku, kde se ovšem (což jsme nevěděli) změnil majitel, a tak tamní gulášovku opravdu nedoporučujeme. Poté, co holky bleskově omrkly stánky, přesunuli jsme se ke sklepu, abychom zazkoušeli. (Vsuvka pro pamětníky: je to TEN sklep, kde s námi v prosinci 2002 na Vánočních prázdninách hrál na kytaru zvukař Kája Dřínek). Sotva jsme vytáhli nástroje, začalo víc než krápat, tak jsme se sesedli na sklepních schodech. Nádvoříčko u sklepa má boží akustiku, což oceňovali i hosté přilehlé kavárny, kteří se nás ptali, co že jsme za kapelu a kdy budeme hrát. V polovině zkoušení dorazili basák Libor a zvukař Kája, který nás zahrnul tolika vtípky, že mikroskopické známky nervozity v tom okamžení zmizely.

DSC4086Na Kocourech se před pátou podvečerní již zvučila Passage. A protože se jich do podloubí, kam se kvůli dešti přesunulo "pódium", vměstnalo devět, gentlemansky jsme jim dali přednost, ať hrají první. Ještě jsme stihli vepsat Medvědovi věnování na CD a pak jsme dobíjeli energii na lehce zmoklé zahrádce pizzerie. Někdo si dal těstoviny, někdo lívance, svedl se souboj o jednu colu (vyhráli Kája i Vašek) a blížil se čas, kdy podloubí opanuje náš violoncellový pure folk.

Mikroskopická nervozita se vrátila, když si do hlediště stoupl Karel Stralczynský, bratr Františka, jenž se na nás přijel podívat. Karel Stralczynský je mj. violoncellista z České filharmonie, což - pokud jde o nervozitu - ocenila hlavně Peťa. Druhý Karel nám mezitím připravil zvuk v podloubí, načež celý koncert i krásně nazvučil, pročež stálý kocouří zvukař Míra Hron mohl na pivo. Dali jsme si ještě hlt medoviny (děkujeme sponzorovi z Dražíče) a už to začalo: Drží se pod paží, domů se vedou...

Hned několikrát se dojal sám kapelník, třeba když v publiku zmerčil kamaráda, který chodil na Bonsai ještě blahé paměti v Menze Jihočeské univerzity (to měl ještě kapelník vlasy). Diváci krytí deštníky tleskali krásně, Karel Stralczynský se usmíval, Liborova basa valila, cello barvilo, oba zpěváci do toho šli naplno. Končili jsme Songem lodního kuchaře, který si s námi dost diváků brouklo.

Po koncertě nám pořadatel Colombo daroval keramické telčské domečky, Helča prodala několik našich CD a čekalo nás další milé překvapení: Karel Stralczynský zavelel, že jdeme na večeři. Byla to nejhezčí kapelní večeře na Prázdninách v Telči, jakou jsme zažili. Historky o Františkovi S. střídaly vtípky zvukaře Káji, to vše proloženo pstruhem, několika druhy mas, kuskusem a štrúdlem.

DSC4088Potom padla noc. Míša odjela dom, zbytek souboru šel bydlet. Kapelník, který dosud jako jediný nepožil, odkormidloval oba hudební koráby k intru. Smyčcová sekce dala přednost duchnám, a tak šli reprezentovat do noční Telče jen Koblencovi. V hospodě U Marušky se přidali k jamu, jemuž vládla Passage. Hrálo se dlouho, i perly jako Daniela od skupiny Lipo. Končilo se dvojicí Dětský šaty a Slunečný hrob. Zástupce Bonsaie dělal souboru čest, a tak mu za odměnu přistál na stole panák stejně jako ostatním hráčům. Když Maruška zavřela, pokračoval kapelník ještě chvíli v podloubí, marně čekaje, že přijde s violoncellem Bárny, jak slíbil. Když se potkali druhý den kolem 14. hodiny, Bárny usměvavě oznamoval, že právě posnídal:)

V sobotu ráno se Libor vypravil zpět do Prahy. Zbylá trojice V, P a H si dala dlouhou kávu na náměstí. Pak se dámská sekce odebrala na dlouhou pouť kolem stánků. Výsledek: jeden proutěný košík, jedny náušnice, jeden přívěšek. Kolem 13. hodiny jsme naložili Seat a podnikli krátkovýlet k rozhledně Oslednice. Zdolali jsme ji všichni tři (někdo se, pravda, hodně usilovně držel zábradlí), spočinuli na tamních balvanech a chtěli odjet z Telče. Marně. Projevila se totiž známá telčská přitažlivost (Vašek jednou z Telče odjížděl načtyřikrát): přihlásil se hlad, takže jsme se vrátili zpátky a pod bránou zakoupili gyros. Zatímco my jedli, Míša si kdesi v lesích za Dražíčí hrála s tátou na dřevorubce. Zájemci o nařezání dříví nechť píší na kapelní mail.

Napodruhé jsme z Telče, ač neradi, odjeli. Ještě přišlo ale jedno drama. Po cestě na Landštejn málem spáchal o kapelní vůz sebevraždu cyklista: jel z kopce, za Slavonicemi si v plné rychlosti pořizoval selfie a našeho Seata asi přehlédl. Uhnul na poslední chvíli. Přežil bez šrámu (ten cyklista). Naše nervové soustavy ale slušně pocuchal, tak jsme se stavili na Landštejně a zklidnili se kávou, kofolou a malým pivem. Poslední zastávku jsme naplánovali ve vsi Klášter, známé mj. tím, že zde Ulrychovci točili klip k písni Nechoď do kláštera. Peťa nám ukázala památný strom, kde žijí skřítci, a výlet končil.

Telči a Medvěde, děkujeme. Takhle si malujeme léto. Jen svatý Petr by příště mohl šetřit vodou, bo je každý rok dražší, že jo.

 
Moravský křest, dlouhá pouť, 900 kilometrů a 2 pokuty

Tento příběh je pravdivý aneb Jak dostat za 10 minut 2 pokuty… Měli jsme skvělý plán: sraz v 8.30, po poledni za Brnem, v Hradci nad Moravicí s velkým předstihem. Jirka přijel z Lucemburska pro sichr již dva dny předem, Vašek i Peťa si vzali dovolenou. Jenže… Pro našeho vzácného hosta Libora Kameníka jsme si potřebovali půjčit kontrabas, aby ho nemusel tahat Pendolinem a dalším milionem vlaků z Prahy až za Opavu. Basu přislíbili kamarádi z Epydemye (děkujeme). Jenže. Epydemik, který měl kontrabas přivézt, v pátek v 8.00 na Jihočeské univerzitě do telefonu několikrát zopakoval "do pr…“. Skvělý časový plán se začal rozpadat: pro basu se jelo na otočku do Týna nad Vltavou. Sraz se posunul k 10. dopolední. Jenže… Po šesti minutách stání na blikačkách u velkého budějckého OC dostal kapelník první pokutu, a rovnou za dva přestupky: zákaz zastavení a típnutí cigarety na chodníku. Dobře mu tak. Když Jirka a Peťa dorazili, nalodili sebe, kytaru i cello a kapelní Seat se rozjel. Jenže rozjelo se za ním i policejní vozidlo. Po 500 metrech nás zase zastavilo: "Víte, proč? Máte propadlou technickou!" Měl pravdu, pomáhač a chránič, technická platila do 23. června a již plných deset hodin se psal 24. červen. "Máte u sebe hotovost? Tak za 500."

01 Bonsai krestTak jo. Za zbylý peníz jsme natankovali, doplnili hladinu kofeinu a kolem 10.30 jsme konečně míjeli ceduli České Budějovice. Jenže… Asi po 15 minutách se na palubní desce rozsvítila kontrolka autobaterie a volant zatuhl. Peťa s Jirkou akčně sehnali servis ve Veselí, kam jsme s vypětím zbylé autoenergie dojeli. "Máte prasklej řemen," hlásí technik. "Tak odpoledne to budete mít hotový…“ Odpoledne? Proboha, v 18.00 křtíme desku za Opavou!!! Ještěže má Jirka hodné kamarády, kteří mají ještě hodnější rodiče. Po půlhodinovém telefonování na možná i nemožná čísla nás zachránil Míra Louma a jeho vážené rodičovstvo. Díky, Míro! S basou, cellem, kytarami a tunou dalšího haraburdí jsme se nalodili do jejich červeného Passatu, Jirka se smířil s tím, že jako zvláštní host kapely nejen odehraje celý křest, ale odřídí i celou cestu. Podruhé jsme natankovali, podruhé doplnili hladinu všeho potřebného a jeli.

A zatím kdesi kousek za Prahou… Pendolino, kterým míří na Moravu basák Libor, stojí a nabírá zpoždění. Je jasné, že v Olomouci, kde ho máme naložit před 14. hodinou, budeme při nejlepším o hodinu později. Ještě že jsou ty chytré telefony. Peťa nalézá vlakové spojení, díky němuž bude Libor na místě činu asi dřív než my. Nakonec opravdu byl: ten jeden přestup, na který měl asi 20 vteřin, zvládl s elegancí sobě vlastní.

A zatím kdesi kousek před Hradcem. Hodně ošklivá havárka, auto v potoce, střechou dolů. Míša, která míří na křest po své ose, neváhá a běží na pomoc. A že bylo pomoci zatraceně zapotřebí! Nakonec přilétá vrtulník…

A zatím kdesi na D1… Koupeme se v potu, teploměr ukazuje 36. Jsme na dálnici přesně v době, kdy jsme tam za žádnou cenu být nechtěli. První velká zácpa před Vyškovem, "musíme to opravit", my to teda musíme objet. Jestli stihneme začátek křtu, nevíme. Telefony se žhaví, řešíme, zda nemůžeme hrát později… nemůžeme. Jirka zachovává klid, na benzince dohušťuje ruční pumpou levé přední kolo, ani kofolu koupit nechce. Zdoláváme i další kolonu u Olomouce a světe div se, v 16.40 brzdíme u vlakáče v Hradci n. M., kde s úsměvem přisedne basák Libor, a řítíme se k zámku.

A zatím na zámku… Někteří se převlékají do slušných nezpocených oděvů, ladíme, nosíme věci na scénu. Holkám to náramně sluší, pánové působí důstojně. Jedno pivo do nás zasyčí jak nic a v půl šesté již přichází mistr zvukař Karel Dřínek a vytváří nám na pódiu luxusárium. Dokonalá příprava při zvukovce, empatie, vtípky, profi přístup, prostě Another Sound. Kamery TV Noe jedou, začínáme Historkou. Hrajeme i zpíváme naplno, až se sami divíme, z jakých zásob čerpáme energii. Libor krotí půjčený bass tak, že to bere dech. Novou desku Z dlouhých poutí křtíme vodou z táborského rybníku Jordán (je svátek sv. Jana Křtitele), šéf festivalu Hradecký slunovrat Vašek Müller drží krátkou a zábavnou kmotřící řeč. Končíme přesně načas Horoskopem.

Několika novým fanouškům se (někteří) lehce dojatě podepisujeme na cédéčka, zvláštní věnování dostává Kája Dřínek, díky němuž se z našeho křtu stala Událost. Dojetí se mísí s nadšením, úsměvy a nevěřícnými výrazy typu "My jsme to stihli…“ Překotně si sdělujeme dojmy, ale na budějovickou posádku a pražskou bassposilu sedá únava, a tak místo velkého paření před půlnocí malátně a vesměs střízliví usínáme v Betlémě, jak se zove nám určená ubytovna v Žimrovicích. Jediná, kdo zachraňuje kapelní čest, je tak Míša, která se obětuje a reprezentuje na mejdanu.

Sobotě vládnou dílem DJ Koupačka a DJ Vyčpívka, dílem lezení po skalách. Jen Libor jede ráno zpátky do Prahy, během víkendu ještě stihne hraní v Karlových Varech a pak v Brně, po víkendu tak má na kontě 1500 kilometrů! Je to démon a patří mu naše hluboká úklona. Vracíme se v neděli, jede se hladce, občasným dešťoprůtržím navzdory, Jirka řídí tak spolehlivě, že kapelník celou zpáteční cestu prochrápe.

Folkový Pan Bů nás má asi rád. Tak mu děkujeme (ale jednou za deset let stačí, ju?:).
PS: Poučení na závěr? S prasklým řemenem na Seatu Alhambra se dá ujet 15 kilometrů. 

 
Tři zpěvačky, pánský dvojhlas a jedna láhev rumu

(Bonsajní léto 2013)

2013-zapisnik-tri-zpevacky-pansky-dvojhlas-a-jedna-lahev-rumuLétem jsme se prohráli v různých podobách. Sezonu jsme zahájili na Folkové růži, jako trio. Koncert na druhém zámeckém nádvoří přinesl několik jedinečností. Předně jsme si jako zpěvačku pozvali Míru Ošance, se kterým jsme zahráli Song lodního kuchaře. Kdysi jsme tuhle písničku od jeho kapely A hosté nastudovali před koncertem, který Míra pořádal, a tak se nám zalíbila, že slogan Tak mi nalej, ještě jednu si dám zpíváme dodnes. Dále jsme splnili jeden dávný slib. V publiku seděl Honza Žamboch, který po nás již několikrát chtěl,  abychom mu zahráli Tvý smutný oči. A tak jsme se konečně hecli a milostný duet mu podali v pěveckém obsazení Václav a Jiří. Zdálo se, že měl radost. Třetí unikát folkově růžového koncertu převzal Jiřík: obří láhev rumu. Ta se v průběhu nočního hraní v altánku stala některým členům osudná, ale to již na stránky seriozní folkové formace nepatří.

Druhou letní štací bylo borovanské Borůvkobraní. Zde nás jako host posílila - stejně jako na rozhledně Křížová hora - Andrea Líkařová. Přípravu jsme provedli v jakési zasedačce. Na jevišti nás představila redaktorka Českého rozhlasu Romana Lehmannová, která byla tak překvapená, že vidí Vaška jinak než jako novináře, že zapomněla jeho příjmení. Po nás šel na řadu kuchař Petr Stupka a tak ho zaujalo, že hrajeme jeho písničku Pro snění, že zavolal Živaně do Anglie, aby poslechla, jak nám to zní. Rádi jsme od pořadatelů převzali několik borůvkových darů a koncert jsme zhodnotili na letní terase přilehlé hospody. Hodnocení nám docela chutnalo.

Celý článek...
 
Lodní kuchař, zapomenutá Peťa a 45 retrominut

(Doli klub, Epycentrum a Highway 61, únor - březen 2013)

374483 10151288654760988_734003091_n

Jakoby se vrátil čas o čtyři roky zpátky. Tak jsme si mohli připadat na první zkoušce po rozlučce s Žížou a Tomem, kdy jsme stejně jako zjara 2008 zůstali tři. Na každém konci je nicméně půvabné to, že něco nového začne. Nám „to nové“ začalo naostro 21. února na koncertě v pardubickém Doli klubu, kam si nás pozvala tamní Balzamína. Repertoár se nám, pravda, dočasně trochu smrsknul, ale doplnili jsme ho o Song lodního kuchaře (prostě jsme si řekli, že když už jsme se tu písničku na tři akordy jednou jen kvůli jednomu koncertu naučili, tak že ji ještě nějak zužitkujeme) a onoho čtvrtečního odpoledne nabral kapelník směr Praha. V nákupním obludáriu na Chodově nabral Peťu a... (jak už to tak v Praze bývá) zabloudili. Ukazatel Hradec Králové jako by s nimi hrál na schovku, a tak projeli třetinu hlavního města, než se před nimi konečně objevila D 11. Po ní to pak kapelní vozidlo s čerstvě vyváženými pneu švihalo k perníkářům.

Menší zdržení ještě přišlo v samotných Pardubicích, ale asi po třetím dotázání šťastně dorazili k Doli. Tam již čekal Jirka, který zvolil pohodlnější cestu vlakem z Brna, nikde se neztratil a ještě si stačil dát na místě čaj a popovídat s obsluhou. Zvukař Karel Ťoupal splnil všechna naše přání a pódium bylo naše. Kupodivu některé zmáhala tréma, jak kdyby na něm stáli prvně. Ono to vlastně ve třech prvně bylo... Proto: Nastaly dny otevřených oken, což paradoxně vedlo k tomu, že se nálada uvolnila. Rozesmáli jsme postupně jeden druhého a druhý třetího, což publikum ocenilo a z koncertu se stala zábavná show. Diváctvo bouřilo při refrénu Tak mi nalej/ ještě jednu si dám (patrně příznivci z řad místních teenagerů), stejně jako při písni o Emě a Daně. Soudě dle přídavků jsme nakonec naším zábavným programem zabodovali, i nějaké desky jsme pak za drobný peníz zájemcům přenechali. A hlavně jsme si ověřili, že i ve třech to půjde.

 

Celý článek...
 
3+3+3 = HiFi

(O hladovým voku, buchtách z Hadačky a Purkmistrovi, 19. 11. 2011)

Ve čtyři před vilou. Poslušně podle instrukcí se náš ansábl sešel 19. listopadu v Dukelské ulici. Jiřík se opět proměnil z kytaristy na manažera zavazadlového prostoru. Rutinní nakládku naší bagáže mu však zkomplikovala rezerva, kapelníkem zákeřně zanechaná v kufru, která prostě všude zavazela. Štiplavé komentáře okolozevlujících ho však nakonec dohnaly nejprve k zoufalství (kutálel v afektu zmíněnou rezervu po Dukelské) a posléze k napresování všech věcí do úložiště, když předtím třikrát naložil a zase vyložil kytary. Mohlo se jet.

Jízda poklidně ubíhala, ačkoli i Vaškovo auto mělo co dělat, aby uvezlo dva Široké, jednoho Dlouhého a jednoho Krátkozrakého a jednu Peťu. Žížino místo totiž zaujal Tomův bratr. Zajímavé na něm je, že má hodinky budoucnosti, které se skládají jen z několika modře svítících trojúhelníčků. Takové ty běžné věci jako rafičky a ciferník na nich nenajdete. Zůstával nám nad tím rozum stát, zvláště, když bylo vidět, že dokonce i ví, kolik ukazují hodin. A tak se Bonsajisté začali raději věnovat tomu, čemu spíše rozumí. Začali zkoumat pokleslý český pop. Stačilo přeladit pár komerčních rádií a rychle se ukázalo, že v autě sedí například tři oddaní fanoušci Ewy Farny, kteří se jednotlivě kapelníka ptali Měls mě vůůůbec ráád a taky jestli zavolááá a nebo přííííde.

Celý článek...
 
Bundy a trampi v Lišově

(Lišov, klub Nanečisto, 19. 10. 2011)

Trampské podmínky. Tak někteří z nás s nadsázkou komentovali první dojmy z Lišova, kam nás pozvala skupina Rybníkáři. Když jsme 19. října těsně po 19. hodině dorazili, dveře do malého sálu KD byly zamčené. Napadlo nás, zda nejde o kanadský žertík šéfrybníkáře Kolumba, ale nakonec se dveře otevřely a my i publikum mohli dovnitř. Teplota v sále sice nebyla o moc vyšší, ale hostitelé nás přijali vlídně, takže jsme se smířili i s tím, že barmanka přijde až o přestávce. Přišla, nalila, navařila a po tělech dobře bylo.

Hrálo se akusticky pouze na jeden mikrofon, což bylo velmi příjemné: znělo to skoro tak, jako když zkoušíme. Během hraní pak díky reflektorům stoupla i teplota a nálada byla pěkně uvolněná. Publikum se ale nemělo jak zahřívat, takže bundy v hledišti nebyly výjimkou. Mezi písněmi si více či méně vtipné špílce vyměňovali hlavně oba kytaristé, což vnímavé publikum oceňovalo.

Celý článek...
 
Za Troníčkem kamkoli

(Pardubice, 28. 8. 2011)

Za Troníčkem kamkoli. Takto reagoval jeden z členů kapely na pozvání do Pardubic, které k nám přes telefonní linky přilétlo od šéfa Marien.  Kapelní neděli jsme zahájili gratulacemi bonsajním jubilantům a následně opulentním obědem, který pro hladové hudebnické krky navařila kapelníkova přítelkyně. Podávaly se halušky, kuře a exkluzivní zákusek, takže první minuty jízdy těsně po poledni se nesly v poněkud otupělém duchu.

Mírně nás rozptýlil náš zvukař Kája, u něhož jsme vyzvedávali nový kabel, kdesi před Pelhřimovem nás pak definitivně probral stánek s nápisem Zmrzlina - burčák. Volba padla na druhou zmíněnou komoditu, a jelikož víme, že jde o tekutinu výbušnou, bylo třeba lahev vypít hbitě. Zvládli jsme to. Kolektivní kapelní duch rázem ožil, vedly se hlubokomyslné debaty a Krátkou Vsí, kde předchozí kapelní auto skončilo při zimní jízdě z Pardubic v rigolu, jsme se doslova prosmáli.

Celý článek...
 
Zámecké mikroturné

(Folková růže + Dačice, červenec 2011)


Peta_ruze_2011Zase po roce. Jindřichův Hradec. Folková růže 2011, slavící 18. let. Vzhledem k obvyklé roztroušenosti souboru v červenci jsme se všichni potkali až přímo na místě. Jiřík si ovšem nemohl nechat ujít jeho nejoblíbenější festival jako celek, takže už ve čtvrtek hrdinně naklusal na nádvoří a okoukával terén z pohledu posluchače. Na telefonické zkoušce kytaristů se dohodlo, že na Růži otestujeme některé novinky.

II. zámecké nádvoří bylo v pátečním odpoledni docela plné, jeden fanoušek se za námi dokonce vypravil z Prahy. Nebylo ale moc času si novinky před koncertem projet, protože sotva se nám podařilo vybalit nástroje, tak nás Pavel Jarčevský už vyháněl ze zázemí na pódium zvučit. To proběhlo hladce a za skvělého zvuku a akčního focení jedné sympatické blondýnky mohla na pódiu propuknout koncertní pohoda. Díky ní jsme se rozhodli, že ozkoušíme hned dvě nové písně (jednu fungl novou od Jiříka a jednu fungl starou od Františka Stralczynského). Ani se nám nechtělo moc z pódia dolů. Atmosféra na celém nádvoří byla fajnová a pěkná. Na konci pak Vašek ještě absolvoval rozhovor s moderátorem Mirkem Ošancem a pak se opět začalo balit a odjíždět, jak to u nás tak na Růži bývá. Žíža s Tomem směr tábor v Novohradkách, Peťa směr domů.

Celý článek...
 
Májové miniturné aneb Předskokan a violo

(Uherské Hradiště a Tábor, 20. - 21.5. 2011)

Slunce nám mávalo, když jsme v pátek 20. května z Dukelské odrazili na naše májové miniturné. Vše potřebné naskládal ladně do kufru manažer úložního prostoru Jiřík, a protože budějovické centrum je při pátku tradičně ucpané podobně jako Jižní spojka, vedl nás skrze Mladé, Suché Vrbné a podobně odlehlé čtvrti směr Třeboň. Dovedl.  Jízda nemohla jinak než pokojně ubíhat. Ovšem ani o zábavu nebyla nouze, jak už to při tak dlouhých cestách bývá. Postaral se o to Jirkův dárek pro Vaška, voňavý stromeček do auta. Po chvíli nebylo v autě pro vůni k dýchání a na Tomovu radu jsme stromeček vyvěsili na zrcátko, aby se trochu vyvětral a tolik nevoněl. Jirka měl vůbec křížkový den a trnul, co všechno se mu ještě nestane. Když se ještě dopoledne vypravil na kole k babičce, nedojel, protože píchnul. Kvůli tomu se zpožděním obědval, v té rychlosti rozbil skleničku. Chtěl vyluxovat střepy, ale do hadice vysavače se mu vcucnul na zemi ležící kapesník, který další vysávání znemožnil a k dovršení všeho se mu rozbily sluneční brýle.

Celý článek...
 
Žíža léčivá

(Písek, 28. 4. 2011)

Divadeln_kavrna_v_PskuOhledně koncertu v Písku by si cenu za akčnost zasloužila Peťula a její kamarádi. Když jsme ji informovali, kolik lidí tam chodí na folk, rozeslala z auta několik sms a kupodivu zabraly. Nakonec jsme měli ještě početnější publikum než o dva dny dřív Žofka Kabelková, což nám zvedlo sebevědomí. V divadelní kavárně na nás již čekal Jiřík, jenž se dopravil po své ose z Plzně a nedobrovolně se před koncertem stal bezdomovcem: když přijel, kavárna měla ještě zavřeno, pročež spočinul v parku:) Ze stěn klubu nás zdravili Pavel Bobek, Walda a božský Karel, z výčepu Klostermann. Mistr zvuku a šéf kavárny v jedné osobě, Pavel Malina, nás hbitě zadrátoval a luxusně nazvučil, takže nálada byla fajná a pěkná.

Celý článek...
 
Já se toho cella bojím

Plzeň, 14.12. 2010

Hlavní dobrá zpráva zní, že jsme se vrátili živí, zdraví a to včetně auta. Hraní v plzeňském Klubu rádia Samson bylo osobité v několika směrech, ovšem všechny předčil sníh. Leč popořadě.

Poprvé jsme ozkoušeli zavazadlový prostor Seatu s kontrabasem a uff: vejde se tam a my s ním. Nákup nového kapelního vozítka se tím pádem povedl. Štreka do města Prazdroje ubíhala docela v poklidu. Jediný drobný zádrhel se vyjevil před Nepomukem, kdy jsme mnoho desítek kilometrů hledali pumpu a marně. V okrese Plzeň - jih asi není motorismus ještě příliš rozšířen, pročež tam čerpací stanice staví jen nahodile. Díky navigaci Peťuly, která v Plzni prožila několik let, jsme na první pokus spolehlivě nalezli divadlo i parkovací místo. Sněžná mračna sice nevěstila nic dobrého, ale příliš jsme nad nimi raději nedumali a nanosili nádobíčko do klubu, kde nás z amplionu přivítal Babi Waněk.

Celý článek...
 
O malibu, Luftballons a jedné raritě

30.9. - 2.10. 2010

(Leitnerka, Chlečice, Praha U Náčelníka)

Máme za sebou první miniturné. Během 72 hodin jsme ujeli 814 kilometrů. Bez nehody. Náš trojboj začal posledním zářijovým dnem, kdy jsme se vypravili do Brna na pozvání Mošen, které toho večera slavily 18. narozeniny. Jelo se dvěma vozy: kapelní felicii obsadila kytarová sekce, zbytek usedl do zapůjčené octavie. Vzhledem ke stavu kapelního vozidla, čtyřikrát nabořeného, bolo zřejmé, kdo že bude na místě srazu, pumpě U Devíti křížů, dříve. Hoši proto klidně naložili v Třeboni stopaře, kterého odvezli až před jeho rodný dům v Mláce. Na benzině za Pelhřimovem pak došlo ke kurioznímu setkání. Když Vašek opouštěl s kávou v ruce interiér, srazil se ve dveřích s důstojně vypadajícím pánem. V příští vteřině v něm ovšem rozpoznal Jirku Šimpacha, dávného to fanouška Bonsaie ještě z dob, kdy její domovskou scénou byla menza JU. Neviděli se dobrých sedm let. Jiřík lehce dojaté třicátníky pozoroval s mírným pobavením z lavičky, kde šprtal španělská slovíčka...

Celý článek...
 
Mozart, rallye a uškrcená dcera

(Táborský koktejl + Jihočeské zpívání 22.5.)

Táborský koktejlPiano folk. Tento hudební směr jsme si přivlastnili pro dva koncerty, které jsme absolvovali v sobotu 22. května. Byla to jednak dvě poslední hraní bez Jiříka, jenž se nám již za pár dní (doufáme) navrátí z francouzské emigrace, a jednak dvě hraní bez Peťuly. Ta totiž v den onen odjela s Pavlem Kavkou na finále písničkářského Konkursu Zahrady do Kuřimi.

A tak jsme sáhli do klanu Stupků a oslovili Terezu, jestli by si s námi coby pianistka ta dvě vystoupení nestřihla. Nebránila se. Po dvou intenzivních zkouškách a Terčině, na bonsajní poměry neskutečně precizní domácí přípravě, jsme se tedy v sobotním poledni sešli v kapelním příbytku. Žíža ještě na poslední chvíli dopekla buchtu a hurá k autu. Do felicie jsme naskládali vše včetně kontrabasu i piana a nabrali směr Tábor, kde nás v lesoparku Pintovka očekával Táborský koktejl. A s ním též Bárny, který den předtím zavolal, že by mohl. Takže premiéra i derniéra unikátní sestavy s externím cellistou a externí klavíristkou v jednom.

Celý článek...
 
Když auto slaví výročí

(Strakonice, 19. 2. 2010)

Po úspěšném nahrání demáče se uskutečnil první letošní koncert. Konal se ve strakonické čajovně Inspirace a předcházely mu mnohé nesnáze, které se nám ale podařilo všechny překonat.

Vaškův plán zněl:v 16:30 se sejdem, naskládáme věci do auta a vyrazíme kolem páté směr Strakonice.Snažili jsme se tento plán dodržet, takže po nějaké té chvíli bylo vše - kontrabas, dvě kytary, buben i se svým novým propracovaným držákem, drobná zavazadla i tři osoby naskládány ve felicii kombi - kapelním autu. Už jen otočit klíčkem...

Celý článek...
 
Jak se dělá tvrdý L

(Natáčení demáče 2010)

Krasavice inteligentníKrasavice inteligentní. To byla mantra posledních prosincových dnů A.D. 2009, které náš spolek strávil v budějovickém studiu MKP. Pronášel ji jako výraz uspokojení Petr Michal, do jehož počítače jsme zanášeli slova a tóny v podobě jedniček a nul, aby vznikla placka jménem Demáč 2010.

Jak to všechno začalo? Každá banda, obcující s hudebními múzami, po čase zatouží zvěčnit se na nějaký ten kotouček. Obcujeme. Zatoužili jsme. Demokraticky (navzdory kapelníkovu nátlaku na jakési právo veta a také Jirkově nepřítomnosti při hlavních debatách) jsme vybrali čtveřici písní. Jen Peťa se pořád ptala, co že to tedy budeme natáčet, ale pochopili jsme záhy, že u ní jde o jistý druh folkloru. Vcelku snadno (co mu jiného zbývalo chudákovi – pozn. korektora) jsme přesvědčili i perpignanského zhýralce, že nejlepší způsob, jak se mezi svátky učit na zkoušky, je natočit demo. Nelhali jsme, zkoušky pak udělal napoprvé. Všechny (to se ještě neví – pozn. korektora).

Celý článek...
 
Zpíval jsem si nad Nežárkou

(12.9.2009)

 

Odjíždím a za sebou mám babí léto…


Tak pěje klasik… a barvy sbírám do očí. Přesně takhle jsem si notoval, když jsem odjížděl kolem třetí ráno z Hradce Jindřichova, kde jsem si na dlouhou dobu naposledy nasál atmosféru folkového festivalu…a že bylo co nasávat…ta atmosféra…když budu citovat klasika: „Tolik prima lidí na tak málo čtverečních metrech.“ Jak mi několik dní po festivalu řekl Epy de Honza: „Myslím, že jsme to loučení vzali zodpovědně.“ Ale nezačínejme od konce, chtělo by to od začátku.

Někdy v březnu na Portě v Soběslavi nás Štěpán Štrupl ze souboru, který spolu s ním tvoří neznámý počet tet, pozval na podzimní festival. Jen jsem doufal, že nebude moc podzimní, abych ho ještě stihnul. Nakonec se vykrystalizovalo datum 12.9.2009. Což bylo opravdu těsné. Totiž den na to jsem opouštěl luhy a háje české a mířil na jih…do jižní Francie do města Perpignan. Ale co, říkal jsem si, aspoň si poslední den užiju na pódiu a v noci snad i chvíli při hraní v hospodě. A všechno se vyvedlo jak mělo…odjíždím a nemám ani zdání co je tam, kam supí ten můj vlak…

Celý článek...
 
Není dôležité vstať, ale zobudiť sa

(28. – 30.8. 2009)

„Tomáši, víš kde je v Bechyni ta klášterní zahrada?“ „Jasně, znám to tam jak Žíža Písek,“ odvětil náš kontrabasák, když jsme v posledním srpnovém pátku vyrazili na dvojkoncert po ose ČB – Bechyně – Piešťany. Nekecal. Trefili jsme napodruhé, s pomocí domorodkyně, která ale nemliuvila česky. Naštěstí rozuměla. V městečku, které nad Lužnicí v roce 1323 založil Jan Lucemburský Tomáš kdysi prožil zřejmě vydařené kurzy, soudě dle toho, s jakou chutí líčil své tehdejší noční eskapády. Po krapet delší zvukovce jsme se odebrali do blízké krčmy, kde silami společnými stvořeno, znetvořeno a opět stvořeno bylo pořadí písní. Klášterní zahrada se mezitím pěkně zaplnila.

Duhový most a jaderná energie
Hrálo se nám fajně, a když si hoši od zvuku poradili se skřítky škodiči, kteří jim lozili v kabelech, vypadalo to na idylu. V té chvíli nebe potemnělo, větve stromů se rozkývaly a svatý Petr začal obracet kbelíky vody dnem vzhůru. Našim ženám vítr navíc pěkně cuchal účesy, takže si Peťa místy připadala, jak když natáčí klip. Aby si stihli ještě zahrát Vedvou, skončili jsme dříve. Poloučili jsme se Štěpánem, dobrou duší tamního KD, a mokrou nocí nabrali směr D1. Anžto Vaškův povoz měl zrovna v péči autolékař, řídil Jiřík felicii, kterou obětavě zapůjčil jeho strýc. V táborském Tesku někdo zakoupil párky, jiní zelené čaje a Peťa s kapelníkem si labužnicky smlsli na třešňové kapse. Paní z táborské OMV nám sice nejdřív chtěla prodat dálniční známku do Rakous, ale nakonec jsme jí vysvětlili, že do Vídně fakt nejedeme.

 

Celý článek...
 
Telč rok po roce stále stejná

(8.8.2009)

Je to jako v začarovaném kruhu. Leč krásně začarovaném. Rok co rok pokaždé stejně. Jen co přijedete na Prázdniny v Telči a nohy vás donesou na hlavní rynek, polapí a zmámí vás telčský bacil, jehož následky po návratu do normálu velmi ztuha odbouráváte. Tři dny a dvě noci jsme se Telčí prohráli, prozpívali, propili, prosmáli i prosmutněli. Nejvíc kytarová sekce. Ta dojela již v pátek odpoledne přeplněným busem, k náměstí došla s houslistkou Alreens a pak už propadla telčské dostředivce. Po Poutech, Hradišťanu a Moravských pašijích Víti Marčíka se chlapci přidali k sessionové družině, kterou tvořili hudebníci z Jauvajs a spol. V podloubí trápili kytary a hlasy asi do 3. hodiny ranní, načež se přesunuli k baru („Tam jsou krásný holky,“ zněl hlavní argument.). Byly. Jenže trudný to úděl kytaristův: natolik zabrán jest do krásy tónů, vymýšlení druhých hlasů a nových písní, že éterickou krásku, na niž občas kradmo pohledí, nakonec pozve na pár deci někdo jiný.

Nad ránem zůstalo v baru skalní hrací jádro, v němž Vaška s Jiříkem doplnili Kája Nohava a jarretí zvukmajstr Tomáš. Dle hlasitosti patřila k vrcholům sada písní Petra Kalandry, korunovaná Slunečním hrobem a Láskou, co září jako večernice. Svou troškou broukydohlavynandavací a vícsvéláskydávající přispěl též Dušan ze Šantré. Spát se šlo za úsvitu po šesté, přičemž ještě naši hoši vedli vážné řeči pod sloupem morovým. Neumořilo je to.

Celý článek...
 
Auto, Kulový blesk, neříkej hop, Non-stop

(24.7.2009)

Kdo nezažil – neuvěří. Tento podtitul by mohl jednoduše vystihnout jedno povedené čtvrteční ráno u jedné nejmenované skupiny. Proč jsme to ale byli zase my?! Představte si, že jste členem nějaké folkové kapely... ráno se probudíte, těšíte se na odpoledne, kdy máte mít koncert v Náměšti nad Oslavou, na krásném festivalu, na který rádi vzpomínáte, protože jste tam zažili neuvěřitelné věci. Po snídani vám zazvoní telefon. Volá kapelník. Že prý se mu povedlo znepojízdnit auto tím, že ho trochu více než hodně otřel o auto jiné, když dovážel zpěvačku na místo kapelního srazu a nyní že bezmocně trčí kdesi u Kaplice. Řeknete si: „To nám ten den pěkně začíná!“ A začnete se hrozit toho, jak se vlastně do té Náměště dostanete. Naštěstí ještě skvělí kamarádi nevymřeli (díky, Míro), o ochotných rodičích a příbuzných nemluvě, a tak se nakonec spořádaně odjíždí na místo autem půjčeným od Jirkova tatínka. Hlavně, že jsme se včera potutelně smáli Epy de Myi, kterou auto zanechalo kdesi na dálnici, taktéž cestou do Náměště. Holt „Neříkej hop, dokud jsi nedojel“.

Celý článek...
 
Kdo nezmokne, není folkař...
(18.7.2009)

Bylo toho...Rožmberk
Bylo to krásné a bylo toho dost. Pokusíme se proto třídenní párty na ose J. Hradec – Rožmberk – Novohradky shrnout co možná stručně. Setkání kytarové sekce proběhlo již (až) v pátečním odpoledni na muzejním nádvoří hradeckém, kde si prázdninující Jirka už od rána užíval zaslouženého volna se svými úhlavními přáteli. Narozdíl od Vaška, který toho rána tvrdě pracoval, aby všechny ty flákající se studenty uživil. Naše sekce se střídavě se ukrývala v podloubí před oskařím žárem a přívalovými prškami, sledovala Hluboké nedorozumění, euforicky fotila při Jananas, požírala Jirkou dovezené holandské pečivo, nadávala Mitchovi, ať pořád nefotí, vtipkovala s „doktorkou“ Lenkou, vítala se s Mauglím a vůbec tropila neplechu. Nemluvě o tom, že tuze záviděla jedné bronzové paní, co se celou dobu produkce chladila v kašně. Večer na zámku se po blocích Epíků a Jananasů rozdělila: Vašek se před náhlou a dlouhou průtrží uchýlil do pracovny kastelána, s nímž intelektuálně hovořil, zatímco Jiřík a spol. našli útočiště v podloubí, kde se snažili sami sebe přesvědčit, že stan určitě postavili dobře a na kopečku a že do něj nemá šanci natéct. Když v nebi došly kbelíky s vodou, sešli jsme se na dece u hamerských děvčat Aničky a Petry. Ty jsme pak zatáhli na mejdan do tradiční hrací hospůdky. Jirka se ještě vydal do stanu, aby si vyměnil gumové pantofle za pořádně boty s ponožkami. Cestou k cíli však prošel několika loužemi, a když zjistil, že jeho jediné boty jsou opravdu velice mokré, přezouvání vzdal a rezignovaně strčil do kapsy aspoň ponožky do hospody. Vašek, který kolem třetí ranní odjel nazpět do BU, tam zvládl zapomenout baťoh, leč nalezl ho Mauglí a za lahev Klostermanna druhý den směnil.

Celý článek...
 
Nanuk, Nechyba, nargilé, maté...

(Kozí Hrádek 5. 7. 2009)

Možná za to může Bárny. Když s námi hostoval před dvěma lety, telčský recitál se protáhl do čtyř prohraných dnů. Na Hrádek Kozí přijeli jsme natřikrát: někdo zvolil vagon, jiní koně pod plechem stáří a slabin různých. Poté, co Bárnyho Anička získala nanuk, přistoupili jsme po mluvené zkoušce (zvící asi 3 minuty) ke zkoušce hrané. Bárny, náš záskok za t.č. Švédku Peťu, nás příjemně překvapoval. Nejprve tím, že natáhl strunu, která se vzpírala. Pak tím, že zopakovat chtěl jen některé pasáže. Navíc co chvíli komentoval aranže stylem To je to, co tam hrajeme vždycky, ne?, čímž zbytek spolehlivě odbourával. A když v Rozmlouvání vystřihl minutové sólo, vzpomněli si někteří na Telč 2007, jeho dvouminutovou exhibici v písni Ten pán a získali pocit, že je to v pohodě. Aby taky nebylo, když Tesák a spol. tak náramně pečují o komedianty: klobásky, Krušovice, několik druhů nealko tekutin, přátelský velitel cateringu a romantický západ slunce nad přilehlými lesy jako bonus.
BonsaizkouškaBárny se klaní

Celý článek...
 
O kočce v baťohu, jedné křižovatce a žluté felicii
(20. - 21. 6. 2009)

Žiju, abych jedl. Tímto heslem se řídí náš kontrabasista Tom, takže když zjistil, že při výjezdu do Uherského Hradiště na celé dva dny opustí domovskou kuchyň, jal se konati. Že prý napeče pár placek na cestu do auta. Za asistence Živany se v sobotním dopoledni rozlinula místností lákavá vůně. Výsledek? Pár placek zdatný kuchtící pár vyskládal do výšky přikrčeného batolete, takže jsme nakonec na Moravu vezli vrchovatě zaplněný hrnec, o toastech nemluvě. Jak pravil Tom, když nic jiného, aspoň vám navařím.
Celý článek...
 
Nebezpečná pohoda v Rybě, co je naruby

V Českých Budějovicích, 17.6.2009, 20:03

Za postupného vysychání čerstvých dojmů z koncertu, či spíše z až nebezpečně pohodového setkání v Kočce, zvěčňuji pro další generace některé, na které jsem ještě nestačil zapomenout. Na cestu jsme se opět tradičně rozdělili do dvou skupin. Skupina číslo 1, vedená Jirkou a čítající jednoho člena, se vypravila z Budějovic do Prahy oklikou přes Plzeň. Stihla při tom využít různých forem dopravních prostředků (jak silničních, tak i kolejových pozemních a undergroundových). Druhá skupina (tím nechci říct, že by byla nějaká podřadnější, je to jen čistě pro rozlišení), se s většinou nástrojů a s pracně namontovanou basou na střeše vydala přímo. Zatímco 1. skupina si užívala prostorných dopravních prostředků a služeb stewardek, druhá již v Češňovicích přehodnocovala zasedací pořádky neboť se base asi na střeše pranic nelíbilo a tak se tam stále nepříjemně vrtěla, a tak si jí páníček raději vzal dovnitř auta a zbylí členové kapely ji za jízdy byli nuceni objímat, aby se z toho střešního šoku dostala.

Celý článek...
 
Rybohraní 16.6.2009

V Rybě bylo zase příjemně zaplněno. Bonsai č.3 jsem slyšel kdysi dávno, při našem společném hraní na českobudějovických vysokoškolských kolejích. Možná je to porucha paměti, ale nevybavuji si, že by z nich tenkrát čišela taková radost z hraní jako včera. Inu, dobré to bylo.

My jsme, tentokrát bez Petrových burácivých rytmů, sáhli pro písně starší, odstrkované a neprávem opomíjené. Co k tomu říci? Snad jen: Nikdy na jevišti neslibujte "že už to nikdy neuděláte", když se to vzápětí chystáte udělat znovu... :-)). Zbytek písně Konce od skupiny Epy de Mye vám dohrajeme někdy příště...

(z http://www.santre.cz/

 
Jak jsme (to se)hráli s Bonsaí a jejími čísly

Na hraní do Hradce jsme odjížděli oblíbeným pavoučím systémem „kdo má čas“, který tentokrát zcela nečekaně na minutu klapnul… a to jsme ani moc neplánovali. ;-)

Zatímco Bonsai už dopředu avizovala společnou studentskou spářku v (pro obě v podstatě studentské kapely zcela nepochopitelně téměř neznámem) prostředí vysokoškolského klubu, my jsme stále ještě tápali a netušili, jak mohou tušit, že jsme večírkoví fajnšmekři…

Celý článek...
 
Tenkrát v Heřmánkovicích aneb Sněžka na dohled

(Mírně cenzurovaný zápis z kapelního tmelení 30.4. – 3.5.2009)

 

Navnadil nás už „varovný“ mail od Peťuly. Slibovala přednášku o sukulentech, nabádala pro tento účel ke koupi zápisníků, hrozila fantastickými porcemi pochutin, lákala na Opata, skalní adršpašské masivy a hafíka Atose. Brali jsme to trochu jako její folklor. Dokud nám den před odjezdem na kapelní soustředění do jejích rodných Heřmánkovic neposlala fotku Atose. Obří pneumatika z čehosi mu byla dosti těsná... Přeci jen lehce na pochybách si někteří objednali věnec na náhrobek, jiní narychlo sjednali pojištění a abstinent se pro sichr hodlal hodit marod. Nakonec jsme se však u něj v pozdním odpoledni na svátek čarodějnic sešli. Pro jistotu přišli hned o zátky dva Březňáci a Jiřík, jako správný projektový manažer, nakonec do felicijního kufru vměstnal tři kytary, bongo, čtyři baťohy, dva notebooky, jedny housle, baterii chmelových lachtanů, dva fernety, tonic i jeden smyčec kontrabasový. Než padla šestá večerní, nabrali jsme směr Praha, kde jsme měli černomostecké rande s Peťou.

 

Celý článek...