(28. – 30.8. 2009)

„Tomáši, víš kde je v Bechyni ta klášterní zahrada?“ „Jasně, znám to tam jak Žíža Písek,“ odvětil náš kontrabasák, když jsme v posledním srpnovém pátku vyrazili na dvojkoncert po ose ČB – Bechyně – Piešťany. Nekecal. Trefili jsme napodruhé, s pomocí domorodkyně, která ale nemliuvila česky. Naštěstí rozuměla. V městečku, které nad Lužnicí v roce 1323 založil Jan Lucemburský Tomáš kdysi prožil zřejmě vydařené kurzy, soudě dle toho, s jakou chutí líčil své tehdejší noční eskapády. Po krapet delší zvukovce jsme se odebrali do blízké krčmy, kde silami společnými stvořeno, znetvořeno a opět stvořeno bylo pořadí písní. Klášterní zahrada se mezitím pěkně zaplnila.

Hrálo se nám fajně, a když si hoši od zvuku poradili se skřítky škodiči, kteří jim lozili v kabelech, vypadalo to na idylu. V té chvíli nebe potemnělo, větve stromů se rozkývaly a svatý Petr začal obracet kbelíky vody dnem vzhůru. Našim ženám vítr navíc pěkně cuchal účesy, takže si Peťa místy připadala, jak když natáčí klip. Aby si stihli ještě zahrát Vedvou, skončili jsme dříve. Poloučili jsme se Štěpánem, dobrou duší tamního KD, a mokrou nocí nabrali směr D1. Anžto Vaškův povoz měl zrovna v péči autolékař, řídil Jiřík felicii, kterou obětavě zapůjčil jeho strýc. V táborském Tesku někdo zakoupil párky, jiní zelené čaje a Peťa s kapelníkem si labužnicky smlsli na třešňové kapse. Paní z táborské OMV nám sice nejdřív chtěla prodat dálniční známku do Rakous, ale nakonec jsme jí vysvětlili, že do Vídně fakt nejedeme.

(8.8.2009)

Je to jako v začarovaném kruhu. Leč krásně začarovaném. Rok co rok pokaždé stejně. Jen co přijedete na Prázdniny v Telči a nohy vás donesou na hlavní rynek, polapí a zmámí vás telčský bacil, jehož následky po návratu do normálu velmi ztuha odbouráváte. Tři dny a dvě noci jsme se Telčí prohráli, prozpívali, propili, prosmáli i prosmutněli. Nejvíc kytarová sekce. Ta dojela již v pátek odpoledne přeplněným busem, k náměstí došla s houslistkou Alreens a pak už propadla telčské dostředivce. Po Poutech, Hradišťanu a Moravských pašijích Víti Marčíka se chlapci přidali k sessionové družině, kterou tvořili hudebníci z Jauvajs a spol. V podloubí trápili kytary a hlasy asi do 3. hodiny ranní, načež se přesunuli k baru („Tam jsou krásný holky,“ zněl hlavní argument.). Byly. Jenže trudný to úděl kytaristův: natolik zabrán jest do krásy tónů, vymýšlení druhých hlasů a nových písní, že éterickou krásku, na niž občas kradmo pohledí, nakonec pozve na pár deci někdo jiný.

Nad ránem zůstalo v baru skalní hrací jádro, v němž Vaška s Jiříkem doplnili Kája Nohava a jarretí zvukmajstr Tomáš. Dle hlasitosti patřila k vrcholům sada písní Petra Kalandry, korunovaná Slunečním hrobem a Láskou, co září jako večernice. Svou troškou broukydohlavynandavací a vícsvéláskydávající přispěl též Dušan ze Šantré. Spát se šlo za úsvitu po šesté, přičemž ještě naši hoši vedli vážné řeči pod sloupem morovým. Neumořilo je to.

(24.7.2009)

Kdo nezažil – neuvěří. Tento podtitul by mohl jednoduše vystihnout jedno povedené čtvrteční ráno u jedné nejmenované skupiny. Proč jsme to ale byli zase my?! Představte si, že jste členem nějaké folkové kapely... ráno se probudíte, těšíte se na odpoledne, kdy máte mít koncert v Náměšti nad Oslavou, na krásném festivalu, na který rádi vzpomínáte, protože jste tam zažili neuvěřitelné věci. Po snídani vám zazvoní telefon. Volá kapelník. Že prý se mu povedlo znepojízdnit auto tím, že ho trochu více než hodně otřel o auto jiné, když dovážel zpěvačku na místo kapelního srazu a nyní že bezmocně trčí kdesi u Kaplice. Řeknete si: „To nám ten den pěkně začíná!“ A začnete se hrozit toho, jak se vlastně do té Náměště dostanete. Naštěstí ještě skvělí kamarádi nevymřeli (díky, Míro), o ochotných rodičích a příbuzných nemluvě, a tak se nakonec spořádaně odjíždí na místo autem půjčeným od Jirkova tatínka. Hlavně, že jsme se včera potutelně smáli Epy de Myi, kterou auto zanechalo kdesi na dálnici, taktéž cestou do Náměště. Holt „Neříkej hop, dokud jsi nedojel“.

Bylo to krásné a bylo toho dost. Pokusíme se proto třídenní párty na ose J. Hradec – Rožmberk – Novohradky shrnout co možná stručně. Setkání kytarové sekce proběhlo již (až) v pátečním odpoledni na muzejním nádvoří hradeckém, kde si prázdninující Jirka už od rána užíval zaslouženého volna se svými úhlavními přáteli. Narozdíl od Vaška, který toho rána tvrdě pracoval, aby všechny ty flákající se studenty uživil. Naše sekce se střídavě se ukrývala v podloubí před oskařím žárem a přívalovými prškami, sledovala Hluboké nedorozumění, euforicky fotila při Jananas, požírala Jirkou dovezené holandské pečivo, nadávala Mitchovi, ať pořád nefotí, vtipkovala s „doktorkou“ Lenkou, vítala se s Mauglím a vůbec tropila neplechu. Nemluvě o tom, že tuze záviděla jedné bronzové paní, co se celou dobu produkce chladila v kašně. Večer na zámku se po blocích Epíků a Jananasů rozdělila: Vašek se před náhlou a dlouhou průtrží uchýlil do pracovny kastelána, s nímž intelektuálně hovořil, zatímco Jiřík a spol. našli útočiště v podloubí, kde se snažili sami sebe přesvědčit, že stan určitě postavili dobře a na kopečku a že do něj nemá šanci natéct. Když v nebi došly kbelíky s vodou, sešli jsme se na dece u hamerských děvčat Aničky a Petry. Ty jsme pak zatáhli na mejdan do tradiční hrací hospůdky. Jirka se ještě vydal do stanu, aby si vyměnil gumové pantofle za pořádně boty s ponožkami. Cestou k cíli však prošel několika loužemi, a když zjistil, že jeho jediné boty jsou opravdu velice mokré, přezouvání vzdal a rezignovaně strčil do kapsy aspoň ponožky do hospody. Vašek, který kolem třetí ranní odjel nazpět do BU, tam zvládl zapomenout baťoh, leč nalezl ho Mauglí a za lahev Klostermanna druhý den směnil.

(Kozí Hrádek 5. 7. 2009)

Možná za to může Bárny. Když s námi hostoval před dvěma lety, telčský recitál se protáhl do čtyř prohraných dnů. Na Hrádek Kozí přijeli jsme natřikrát: někdo zvolil vagon, jiní koně pod plechem stáří a slabin různých. Poté, co Bárnyho Anička získala nanuk, přistoupili jsme po mluvené zkoušce (zvící asi 3 minuty) ke zkoušce hrané. Bárny, náš záskok za t.č. Švédku Peťu, nás příjemně překvapoval. Nejprve tím, že natáhl strunu, která se vzpírala. Pak tím, že zopakovat chtěl jen některé pasáže. Navíc co chvíli komentoval aranže stylem To je to, co tam hrajeme vždycky, ne?, čímž zbytek spolehlivě odbourával. A když v Rozmlouvání vystřihl minutové sólo, vzpomněli si někteří na Telč 2007, jeho dvouminutovou exhibici v písni Ten pán a získali pocit, že je to v pohodě. Aby taky nebylo, když Tesák a spol. tak náramně pečují o komedianty: klobásky, Krušovice, několik druhů nealko tekutin, přátelský velitel cateringu a romantický západ slunce nad přilehlými lesy jako bonus.

V Českých Budějovicích, 17.6.2009, 20:03

Za postupného vysychání čerstvých dojmů z koncertu, či spíše z až nebezpečně pohodového setkání v Kočce, zvěčňuji pro další generace některé, na které jsem ještě nestačil zapomenout. Na cestu jsme se opět tradičně rozdělili do dvou skupin. Skupina číslo 1, vedená Jirkou a čítající jednoho člena, se vypravila z Budějovic do Prahy oklikou přes Plzeň. Stihla při tom využít různých forem dopravních prostředků (jak silničních, tak i kolejových pozemních a undergroundových). Druhá skupina (tím nechci říct, že by byla nějaká podřadnější, je to jen čistě pro rozlišení), se s většinou nástrojů a s pracně namontovanou basou na střeše vydala přímo. Zatímco 1. skupina si užívala prostorných dopravních prostředků a služeb stewardek, druhá již v Češňovicích přehodnocovala zasedací pořádky neboť se base asi na střeše pranic nelíbilo a tak se tam stále nepříjemně vrtěla, a tak si jí páníček raději vzal dovnitř auta a zbylí členové kapely ji za jízdy byli nuceni objímat, aby se z toho střešního šoku dostala.

V Rybě bylo zase příjemně zaplněno. Bonsai č.3 jsem slyšel kdysi dávno, při našem společném hraní na českobudějovických vysokoškolských kolejích. Možná je to porucha paměti, ale nevybavuji si, že by z nich tenkrát čišela taková radost z hraní jako včera. Inu, dobré to bylo.

My jsme, tentokrát bez Petrových burácivých rytmů, sáhli pro písně starší, odstrkované a neprávem opomíjené. Co k tomu říci? Snad jen: Nikdy na jevišti neslibujte "že už to nikdy neuděláte", když se to vzápětí chystáte udělat znovu... :-)). Zbytek písně Konce od skupiny Epy de Mye vám dohrajeme někdy příště...

(z http://www.santre.cz/) 

Na hraní do Hradce jsme odjížděli oblíbeným pavoučím systémem „kdo má čas“, který tentokrát zcela nečekaně na minutu klapnul… a to jsme ani moc neplánovali. ;-)

Zatímco Bonsai už dopředu avizovala společnou studentskou spářku v (pro obě v podstatě studentské kapely zcela nepochopitelně téměř neznámem) prostředí vysokoškolského klubu, my jsme stále ještě tápali a netušili, jak mohou tušit, že jsme večírkoví fajnšmekři…

(Mírně cenzurovaný zápis z kapelního tmelení 30.4. – 3.5.2009)

Navnadil nás už „varovný“ mail od Peťuly. Slibovala přednášku o sukulentech, nabádala pro tento účel ke koupi zápisníků, hrozila fantastickými porcemi pochutin, lákala na Opata, skalní adršpašské masivy a hafíka Atose. Brali jsme to trochu jako její folklor. Dokud nám den před odjezdem na kapelní soustředění do jejích rodných Heřmánkovic neposlala fotku Atose. Obří pneumatika z čehosi mu byla dosti těsná... Přeci jen lehce na pochybách si někteří objednali věnec na náhrobek, jiní narychlo sjednali pojištění a abstinent se pro sichr hodlal hodit marod. Nakonec jsme se však u něj v pozdním odpoledni na svátek čarodějnic sešli. Pro jistotu přišli hned o zátky dva Březňáci a Jiřík, jako správný projektový manažer, nakonec do felicijního kufru vměstnal tři kytary, bongo, čtyři baťohy, dva notebooky, jedny housle, baterii chmelových lachtanů, dva fernety, tonic i jeden smyčec kontrabasový. Než padla šestá večerní, nabrali jsme směr Praha, kde jsme měli černomostecké rande s Peťou.